Máte vztek? Nestyďte se za něj!

10 jednoduchých zbraní, které dostanou vašeho narcistu do kolen

Co platí na vašeho narcistu, má vůbec nějaká slabá místa?

Dnes tady máme opravdu husté téma a to je vztek. Kamča řekla vztek, hranice a bezmoc… Vztek nemá moc dobré jméno. Když se vzteká dítě, tak je to prostě špatný. Když se vztekáme my, tak je to špatný. Když se kdokoli vzteká, tak je to špatný. Proč má vztek tak špatnou pověst? 

Protože je z nějakého důvodu brán jako negativní emoce. Je pravda, že když máme vztek, tak se necítíme dobře. Z toho důvodu je brán jako negativní emoce. Opravdu se při něm necítíme dobře. Dnešní svět je úplně posedlý tím, že se skoro povinně musíme cítit dobře, protože ten, kdo se tak necítí, tak má nějaký problém a dostatečně na sobě nemaká. Jinak by pochopitelně žádný problém neměl. Z tohoto principu to není dnes jen negativní emoce, ale dokonce i emoce zakázaná. My se dnes za náš vztek stydíme. Jsme vidění a sami sebe vidíme, že máme problém. Dnes je ten, kdo má problém, občanem druhé kategorie, protože na sobě dostatečně nemaká.

Na některých psychologických profilech jsem viděla vztek označený ne za negativní, ale za nepříjemný.

Já jsem jednoznačně pro. Vztek totiž není něco, co máme od přírody pro srandu králíkům. Je to jedna ze základních emocí. Příroda nám ho opravdu nenadělila proto, aby nám znepříjemnila život.

Vztek má v našich životech naprosto zásadní funkci.

Ta emoce je skutečně negativní jen v tom smyslu, že je nepříjemná, tudíž burcující k akci a má ohromnou sílu.

Vztek si asi umíme všichni představit. Naseru se a něco to ve mně pohne. Nevím jak to bylo v jiných dobách. Já mám tu zkušenost, že ve chvíli, kdy tohle někdo projeví, následuje reakce, aby se rychle uklidnil. Až když jsem se potřebovala dostat z manipulátorských spletí, dovolila jsem si vztek, postupně a pomalu, aby se neřeklo. Vlastně ho mám ale hodně ráda. Je to něco, co když se dostaví, řeknu si, že je to super. Jakou úlohy tedy vztek má v našem emočním spektru?

Má jich několik. My se tu budeme bavit o dvou z nich. Ta první je, abychom překonávali sami sebe. Je to ten pocit, kdy se můžeme už od malička posrat, když se nám něco nedaří. Tak jsme prostě vzteklí a náš vlastní vztek nás pohání k tomu „tam tu kostičku prostě dostat“. Tahle funkce vzteku je důležitá pro vymanění se z manipulátorských sítí. Pokud s tím teď začínáme, dostane se na řadu později.

Úplně primární role vzteku v našem životě je, že je to náš jediný přirozený mechanismus, který stráží naše hranice.

Dnes se bavíme na sto způsobů o nastavování hranic. Blá, blá… Jsou to všechno kecy!  Pokud máme zakázaný vztek, tak si můžeme nastavovat co chceme. Je to dané hlavou, ale vůbec to nevychází z naší osobnosti a nemáme jedinou šanci to ubránit. Vztek má zjednodušeně v tomto úhlu pohledu tři základní atributy. Prvně vztek je jediná instance našeho organismu, která ví, kde ta hranice je. Druhý atribut je, že okamžitě spouští alarm. To, že sílí zlost a začínáme mít vztek, je jen sílící alarm, že odněkud jsou překračovány hranice. Pozor, ty mohou být překračované i zevnitř. I my můžeme překračovat své vlastní hranice a jít proti sobě a své osobnosti. Ten třetí atribut je, že vztek má v sobě odpovídající energii k akci na to, abychom ty hranice okamžitě posunuli zase zpátky.

Pokud si tento jediný mechanismus zakážeme, nemáme šanci najít, kde ta hranice je, natož s tím něco udělat.

Pak hlavou vymýšlíme podle toho, co se říká na Facebooku, kdy by ta hranice asi měla být. Snažíme se ji pak nastavit, ale chybí nám energie. Pak svou hranici šoupeme podle toho, co říká jaká Maruška na Facebooku nebo jak nám radí kamarádka, kam bychom to asi měli dát. Nemáme ale žádnou naději ji ani najít ani nastavit.

Ty jsi říkala, že vztek má moc ukázat na člověka, který to překračuje. To mám sama vyzkoušené, že funguje naprosto geniálně. 

Ano, to je další atribut vzteku, že vztek naprosto přesně ví, kde, čím a kým ta hranice byla překročena. To je jediná instance, která ví, odkud to jde, ve kterém místě přesně to bylo překročené a dokáže i ukázat na autora, ať jste to Vy nebo někdo jiný.

BUĎTE JEDNI Z MÁLA, KTEŘÍ MAJÍ PRAVIDLA PRO JEDNÁNÍ S MANIPULÁTOREM V MALÍČKU

Většina lidí je nezná, a proto jejich komunikace s manipulátory je předem odsouzena k nezdaru.

Pojďme si říct nějaký příklad, ať si to umíme lépe představit. U mně je teď vztek v posledních měsících docela aktivní. Dejme tomu příklad. Napíše mi kámoška. Může to být i nevinné. Přečtu si to a cítím nasranost. Čtu co ona napsala a objektivně je to vlastně neškodný, ale mě to uvnitř totálně rozpálí. Stará Martina by se snažila uklidnit se a namířila to do sebe. Nová Martina, si řekne, že se něco děje. Dám si kafe, přečtu si to znovu. Mluvím teď třeba o deseti minutách. Dojde mi, že to, co mi teď napsala, jsem jí říkala aspoň sedmdesátkrát, např. nějaký požadavek, že to prostě nechci. A ona to znova udělala. A co my většinou uděláme? Alespoň já jsem reagovala tak, že jsem se snažila se uklidnit. Snažila jsem se dát pryč příčinu a nemělo to jiný efekt, než že jsem neadekvátně vyjela nebo jsem to obrátila dovnitř sebe. Každý pak máme nějaké vyrovnávací mechanismy. Někdo jde běhat, někdo se přejí, někdo brečí nebo máme nějaké své mechanismy nebo to spolkneme a je to. Alespoň já to tak vnímám u lidí. Jak tedy dobře pracovat se vztekem, když cítíme, že ho máme?

První bod je připustit si, že vztek je naprosto skvělá emoce, že je to náš obránce, strážce a přítel.

Jsme masírováni ze všech stran už od výchovy ve školce počínaje a rodiči, kdy dítě ztropí hysterák a dostane za to céres, tam se začíná učit, že vztek je něco špatného, co bychom neměli mít, protože když ho máme, tak z toho plynou nějaké sankce. Vztek se v nás hromadí. To je problém, o kterém se moc nemluví. Vztek totiž nikam neodchází. Dokud neodvede svou práci, tak nikam nejde. Zašoupneme ho sice někam do nevědomí, tam ho ale jako papiňák tlakujem a přidáváme další. Podvědomě o tom víme, že jsme plní vzteku. Vede to k jedinému, že ze svého vlastního vzteku začínáme mít strach, protože víme, že se pak začne chovat jako ten papiňák. Papiňák je furt v klidu, ale pokud někdo cvrnkne do toho čudlíku nahoře, tak bouchne. Je to samozřejmě neadekvátní reakce, za kterou sklidíme opovržení společnosti a začneme se sami za sebe strašně stydět. Takový výbuch vede akorát k tomu, že se víc stydíme a víc se snažíme vztek napěchovat do našeho nevědomí. To je ďábelská spirála.

Přesně to jsem zažila. Už jsem pak i myslela, že něco rozkopu.

Pokud máme někde v okolí narcistického manipulátora, který překračuje hranice furt, pořád čtu a poslouchám, že mu musíme nastavit hranice a budeme v pohodě. Vstávají mi z toho vlasy hrůzou na hlavě. Žádné hranice ale nenastavíš. Těmhle lidem žádné hranice nastavit nejdou. Můžete se unastavovat k smrti a budete pořád tam, kde jste byli. V první řadě se Vám na nějaké hranice vysere! Ano, říkám to tímhle slovem, protože tak to přesně je. Ignoruje je opravdu slabé slovo.

DOSTAŇTE VAŠEHO NARCISTU DO KOLEN

10 jednoduchých zbraní pro použití v každodenním životě.

K tomu mám vlastní příklad. Nastavovala jsem hranice, že se nebudou v noci řešit pracovní věci. Nejdřív to úplně ignoroval, třeba v půl jedné v noci? Nezájem… Pak to najednou šlo. Najednou mohly být víkendy a mohlo se neřešit v noci. Myslela jsem si, jak jsem to vyhrála. Zpětně ale, když jsem si to procházela, a to byl jen jeden příklad z mnoha, to bylo až ve chvíli, kdy to chtěla ta druhá strana, kdy to chtěl on. Slyším třeba od kamarádek: „Najednou to jde, aby se ostříhal nebo chodil hezky oblečenej“, ale je to proto, že to chce on sám. Myslím, že je hodně důležité tohle říct. Vytváří to pak iluzi. Příklad kamarádky. Nejdřív byl tak hodný, že mi pohlídá děti (naše společné děti). Pak přišla na to, že to znamená, že je vezme, odveze k babičce a jde vedle ke kámošovi na pivo

To je viditelný příklad. Ten méně viditelný příklad je, když Vám pohlídá děti pohlídá, Vy máte pocit, že jste vyhráli, ale ten jeho zájem, proč je hlídá nejsou Vámi nastavené hranice a pravidla. V tu chvíli spustí kampaň, jaký je chudák a otec roku. Takže to není výsledek Vašich hranic, ale že si potřebuje něco dokázat.

Vrátila bych se teď zpět k tomu druhému bodu, proč jsou hranice takový problém.

Máme totiž strach, že se nám manipulátor na hranice nejen vybodne, ale bude nás za to i trestat, že jsme se o to vůbec pokusili.

Narcista nás vnímá jako podřadnou bytost, která na něco takového nemá naprosto žádný nárok.

Jak vypadá takový trest? To asi nepřijde s bičem. …

Ne, ta nejjednodušší varianta je pasivní agrese. Velmi často si to spousta lidí zaměňuje za skrytou agresi. Pasivní agrese se projevuje tak, že nějakou svojí pasivitou, tady nekonáním, Vám způsobí problém. Nejčastější je tichá domácnost.

Trestání tichem je nejběžnější záležitost. Buď udělá dusno nebo odkráčí středem.

To ani nekomentuju. Další v pořadí bývá pasivní agrese, protože ta je energeticky nejméně náročná. Stojí ho nejmenší investici s dost velkým efektem. Prostě přestane konat. Přestane hlídat děti nebo přestane dodržovat nějaké věci, na kterých jste se dohodli, jako třeba sekat trávník a podobně. V horším případě přestane něco platit. Potom nastupuje skrytá agrese, která je už v nějaké aktivní formě. Začne záměrně nějak potichu škodit. Například, když jsme u rodinných vztahů a hlídání dětí, může spustit třeba bokem nějakou pomlouvací kampaň. Bude Vás pomlouvat.

Tohle pro mě vždy bylo těžko uvěřitelné a pak jsem se jen nestačila divit.

Nebo začne dělat něco, o čem ví, že Vám to vadí, třeba jen maličkost. Třeba permanentně rozkoplé boty v předsíni, o kterých ví, že Vás vytáčí. Je to od maličkostí až po větší věci. 

20 PRAVIDEL, JAK ZACHÁZET S MANIPULÁTOREM

Jednání s manipulátorem má svá jasná pravidla! Víte, jaká to jsou?

Máte prostě ten pocit, že víte, že si to nějakým způsobem slíznete.

Dřív nebo později, ale víte to. S hranicemi tedy skončíte dřív, než s nimi vůbec začnete, protože tuhle zkušenost jste už párkrát udělali. Vztek samozřejmě spolknete, protože víte, že byste si to slízli, kdybyste nějakým funkčním způsobem začali bojovat. V tomhle kontextu se teď bavíme o hranicích vzteku a bezmoci. Je tu další past, o které se málo mluví a to je vztek, který něco řeší oproti vzteku, který vůbec nic neřeší. 

Pokud vybouchnete a ztropíte vzteklou scénu, tak to je to, co se po Vás chce. Bavily jsme se o tom v předchozích dílech. Narcistický manipulátor jde po Vašich emocích. Chce si na ně sáhnout a vyprovokovat Vás k nim. Pokud se mu to podaří, je to pro něj neuvěřitelný pocit dominance a moci. Zvlášť, když jste empatické a mírumilovné duše, pokud z Vás vyrazí vzteklou scénu, která Vám je proti srsti a Vy ji nechcete, to je obrovská moc, kterou nad Vámi má.

Dokáže Vás dohnat k chování, které Vy sami ani nechcete.

Ta vzteklá scéna ale neřeší vůbec nic. Vykecám se ve vzteklém výlevu. Pak se za sebe budu stydět, ale vlastně jen bouchám pěstičkami do stolu, ale ono se vlastně nic nestane. Vy totiž máte uvnitř už od výchovy dané, že jste bezmocní. A bezmocní vlastně jste. Ve společnosti máme dnes obrovský problém na někoho ukázat prstem, nedejbože vznést nějakou sankci. Takže on ví, že Vy se tady jen vyvztekáte, ale nestane se vůbec nic. Na něj to nebude mít vůbec žádný dopad a Vy to víte. Proto je tam ta bezmoc. A vlastně ani nechci, aby to někomu ublížilo. 

O emocích jako vztek se mluví jako o reptilních emocích. To jsou emoce, které máme odjakživa. Vztek je od toho, aby když nás někdo napadne, nejen fyzicky, ale i emocionálně, mu jednu fláknout, tak aby ho to bolelo, stáhl se a hranice byla zase zpátky.

My ale dneska nejsme připravení někomu jednu „fláknout”, tak aby to nějakým způsobem zasáhlo. Na tyhle lidi nic jiného neplatí.

To je dost kontroverzní. To většinou nechceme. Nejvíc kontroverzní to je, když se podívám ze shora na sebe a na tu situaci. Do sebe necháme bodat nožem a necháme si ubližovat. To dát jednu po tlamě v reálu znamená třeba jen říct: „Víš co? Jdi do háje.“, ale tohle je důležité říct, protože ta představa může být, že hned někomu ublížíš. 

Někdy stačí jenom jeden pohled. U těchhle lidí ale opravdu neplatí nic jiného, než jim po té tlamě dát. Tam byste se unastavovali hranic až do smrti a nakonec by Vás to dohnalo do blázince. Často se traduje, že se máte otočit a odejít. To je sice pravda, ale pokud s ním máte nějaké vazby ve smyslu bývalý manžel se kterým máte děti, to se pak nemůžete otočit a odejít a zůstat bez kontaktu. Vím, že to zní hrozně. Plně si to uvědomuji.

MOŽNÁ SE TEĎ NACHÁZÍTE VE FÁZI, KDY VÁM PŘIPADÁ NEPRŮSTŘELNÝ

Opravdu tomu tak je? Použijte odzbrojovák, který vašeho narcistu dostane do kolen.

Není tu jiná možnost, než se naučit jednat s ním tak, aby ten respekt před Vámi skutečně měl.

Prostě bude vědět, že mu prostě tak jak jeho to zasahuje, jednu fláknete.

Je docela odvážný to takhle říkat. Ono je ale myšleno vrátit tím tu hranici tam, kde má být. 

Ano. Já strašně ráda používám příklad pravěkého stegosaura. To bylo býložravé stvoření, které mělo ten pancíř a hlavně silný trnitý ocas. Požíralo si to svoje bejlí, ale v případě, že ho někdo napadl, dokázalo zasadit takovým způsobem ránu, že hranice byla nastavená a dál si mohlo požírat to svoje bejlí.

Neznamená to, že se staneme nějakými agresivními a zlými bytostmi. Ne, Vy mu prostě jednu majznete tím ostnatým trnitým ocasem, protože Vás napadl. Vykážete ho do patřičných mantinelů a dál si jedete svůj normální, empatický a mírumilovný život. To je právě otázka moci nebo bezmoci. Když nejste připravení a nemáte odvahu mu jednu střelit, tak jste bezmocní. Nejste připravení na to se skutečně bránit. V tomto směru ráda používám film Angry Birds. Pokud jste ho neviděli, tak se na něj opravdu podívejte. Rozhodně podle mě není ani trochu pro děti. Je to dokonalý příklad toho, jak funguje manipulace, bezmoc a vztek. Je tam přesně ta komunita absolutně mírumilovných nelétajících ptáčků, jako je dnešní společnost. Manipulátor je tam ztvárněný těmi prasaty, které mají konkrétní plán, jako každý manipulátor. Než si ptáčkové uvědomí vztek a začnou na jeho základě jednat, jen nešťastně sedí a pláčou nad tím, že jim prasata sebrala vejce. Až v momentě, kdy si připustili vztek, tak začali jednat. Ano, na druhé straně udělali škody, než se dobrali toho co jim bylo sebráno a patřilo jim. Tak to ale ve světě manipulace je. Angry Birds jsou naprosto krásným ztvárněním toho, jak manipulace funguje. Vřele doporučuji se na to podívat.

Když říkáš, že emoce vzteku jsou zakázané a poslouchá nás někdo, kdo se bojí, že vybuchne moc, což je běžný, co má dělat? Já sama jsem to třeba věděla, že jsem plná vzteku. I holky, se kterými jsem řešila podobné téma, tak se bály, že když to pustí celé, že je to prostě roztrhne, nebo zničí rodinu, okolí. … Jak mám tedy začít, abych neudělala škody okolí ani sobě?

V principu jde o to, když si představíme papiňák, nadzvednout ho

a nechat syčet.

Jde o to nechat to odsyčet postupně. To uděláte nejlépe a s nejmenšíma škodama tak, ačkoli to zní kontroverzně, že si nejprve připustíte, že ten vztek máte, že nejen vzteky bubláte, ale zuříte. V tu chvíli nemusíte jednat. Jenom si ten vztek připusťte a nechte ho v klidu v sobě zpracovat. To, že máte vztek ještě neznamená, že musíte dělat vzteklé scény nebo něco v tom směru. Nemusíte být nutně agresivní. Připusťte si ten vztek a nechte ho k Vám mluvit, ať Vám říká, odkud to jde a kde jsou hranice. Neznamená to, že teď hned je musíte nastavovat. Nechte ten papiňák odsyčet tím, že si uvědomte, že vztek je dobrá emoce, Váš kámoš a pomocník. Sama si pamatuju, že to trvá hrozně dlouho. Pokud tohle uděláte, budete mít pocit, že se z Vás stane zabšklá a vzteklá agresivní bába nebo dědek, kteří budou nějakým způsobem až do smrti připonasraný. Máte tam toho vzteku nahromaděného spoustu, takže než to odsyčí, tak to trvá dlouho. Zůstaňte v klidu. Nakonec to odsyčí a nezůstanete takoví.

Vždycky to má svůj konec. Nepoškodí to Vaši osobnost, ale naopak.

Zbavíte se té přebytečné agrese a výbuchy vzteku už nehrozí. Ten volně proudící vztek má pak energii naprosto adekvátní situaci. Nedochází pak k žádným explozím ani nepřiměřeným reakcím. Vztek prostě přijde. Vy ho budete vnímat, protože tomu už budete naučení. Zareagujete hned, takže nebude třeba nějakého dramatického nástupu. Nebudete bezmocní. Druhá strana zareaguje, hranice se posunou. Vztek odejde a už tu zas není a je vše v pohodě.

To jsou ty situace typu, kdy se bavíte třeba se svým dítětem. Leží si na posteli v pokojíčku a něco si nahání na mobilu. Kolem něj je bordel jako v tanku. Vy mu řeknete, ať na chvíli odloží mobil, jde si to uklidit, protože za chvilku je večeře a dítě se na Vás koukne s tím: „Já si to tady ještě dokoukám.“  Pokud máte volně proudící vztek, tak tohle ve Vás vyvolá vzteklou reakci. Prostě to není v pořádku, leží si tam a zamítne povel, který dává smysl, tak tam ten vztek prostě je. Ten vztek pak zareaguje tak, že dítě ví, že když se máma zlobí, není to dobré. Pak už stačí jeden pohled nebo zahlásit, že se začínáte zlobit a to dítě vstane a jde udělat to, co potřebujete. Vztek je pryč, protože hranice je tam, kde má být a je vše dál v pohodě. Nevznikají žádná dusna. Další příklad je, když se bavíte s kamarádkou. Stačí málo, kdy máte třeba pocit, že na Vás nějak tlačí. Nastupuje zlost. Stačí zareagovat jen v intencích té zlosti „Tohle se mi nelíbí.“ a ta druhá strana, pokud máte volně proudící vztek a nejste bezmocní, zareaguje přirozeně „Promiň, tohle jsem si neuvědomil.“ a jde se dál.

Mohu to potvrdit. Pak ty vzteklý epizody jsou v řádech sekund ani ne minut. Někdy mi přijde, že je do minuty hotovo. 

Ten vztek už nemá potřebu zůstávat, protože je hotovo. Energie byla použita a hranice je zpátky. Už není třeba, aby tam byl.

Když ho zakážeme, tak si ho celé ty roky syslíme a pak je z nás papiňák. My se za to viníme a jedeme totální kolečko.

A my, když to spolkneme, tak ten člověk, který za to kolikrát ani nemůže, protože si naši hranici neuvědomuje, neví, že na naši hranici šlape. Ne všichni máme hranice na stejném místě. Neví, že nám třeba šlape na nějaké slabé místo. Tím, že to spolkneme, nás ten člověk akorát sere stále víc. Vzniká zbytečný přetlak až rozchod s tím člověkem. Stačilo by přitom říct: „Hele, tady mám slabý místo. Prosím tě, co se týče mě, tak tohle nedělej.“

BUĎTE JEDNI Z MÁLA A KOMUNIKUJTE S MANIPULÁTORY ÚSPĚŠNĚ

Jednání s manipulátorem má svá jasná pravidla! Znáte je?

Nechci tady úplně zavádět další téma, protože bude v mnoha dalších podcastech, ale je třeba si uvědomit, že komunikace a komunikační techniky nás nespasí, pokud si nejsme schopni uvědomit, že máme vztek a kde jsou naše hranice. Jinak budete stavět jen na virtuálních základech.

Takže buďte vzteklí a naučte se občas i jednu „fláknout”. 

Hlavně si to dovolte. Nemusí to být velká rána. Stačí dotyčného ťafnout tam, kde to vůbec zaregistruje. 
Děkujeme Vám za pozornost a srdečně Vás zveme na www.jakofenix.cz a moc Vám děkujeme, že nás doporučujete a posloucháte. Těšíme se na Vás na blogu a na facebooku. Víme, že si potřebujete popovídat, že to je takový balzám, který je hodně potřeba. Na facebooku máme skupinu Jako Fenix – New live a ten new live” ( nový život ) tam má svoji roli. Mějte se krásně a držte se.

SERIÁL O TOXICKÝCH VZTAZÍCH