Vidíš, já jsem ti to říkala!

Už jste tuhle perlu někdy někde slyšeli? Už před ní jste si nejspíš připadali jako pitomec. Po tomhle „upozornění“ si připadáte už jako tuplovanej pitomec a ze všeho nejradši byste mě nakopli pohorkou do holeně!

Ale proč? Vždyť je to pravda?! Já jsem vám to opravdu říkala!

Zkusme se na to podívat trochu pod lupou …

O něco se pokoušíte a já vám do toho začnu „chytrat“ (jsem přece zkušenější). „Radit“, jak to máte dělat, a prorokovat, jak to s největší pravděpodobností dopadne. Nevíte sice úplně přesně proč, ale začínáte zlehka pěnit, ale zatím cca v pohodě. A ono to tak skutečně dopadne. Tady už veškerá pohoda končí.

V tomhle bodě se totiž odehrála velká změna – začali jste se STYDĚT. Stydět za to, že se vám to nepovedlo. Stydět za to, že jste méně zkušení (chytří, šikovní, vzdělaní, … ). A navíc jsem vás u toho VIDĚLA !!! Nikdo z nás si zrovna nelibuje v pocitu zahanbení. A tak máme ZLOST. Máme zlost, ŽE se nám to nepovedlo, a máme zlost na toho, KDO nám to dopředu říkal, a koneckonců i na toho, kdo nás u toho viděl. Zkrátka zatím nic moc, ale pořád ještě jakž takž …

A pak přijde ta poslední kapka.

A je to! Vybouchnete (aspoň uvnitř), postavíte se naštorc a máte chuť na mě zařvat

 

• Nikdo se mě na nic neptal a o žádnou radu mě nežádal. Moje vlastní iniciativa nebyla o pomoci vám, ale o mně. O mé vlastní hodnotě. Ve skutečnosti jsem to nemyslela dobře s vámi (a bylo úplně jedno, pod jakou zástěrku jsem to zabalila), ale se sebou. Potřebovala jsem si dokázat svou převahu.
• Opakováním téhle „rady“ a neustálým kroužením kolem jsem se vás pokoušela přimět, abyste dělali to, co chci já. Pokoušela jsem se nad vámi získat kontrolu. Pokoušela jsem se vámi manipulovat.
• Neunesla jsem svou porážku a vylila na vás svou agresi. Takříkajíc jsem vám v tom „vymáchala čumák“. Oba jsme dobře věděli, ŽE jsem vám to říkala i CO jsem vám říkala. Ta okecávka na závěr, že „jsem vám akorát musela připomenout, že jsem vám to říkala, abyste si to propříště pamatovali, že vám radím dobře, protože to s vámi myslím dobře“, je jenom další manipulace. Jediný účel, který takhle kouzelná věta má, je mít poslední slovo. Ukázat, kdo tady má převahu. Kdo je tady pánem. Pokusit se znovu  převzít kontrolu nad situací a nad vámi. Je to čirá AGRESE.

• Předně si zkusme uvědomit svoje vlastní pocity v podobné situaci. Naše dítě je totiž vnímá úplně stejně.
• Popřemýšlejme nad tím, PROČ ho vlastně chceme „UŠETŘIT FRUSTRACE“ z případného neúspěchu? Co se mu asi tak stane, když mu ten komínek spadne, protože ty kostičky staví moc na stranu? Bude se vztekat? A KOMU to vlastně vadí, že se bude vztekat? A PROČ?
• Dejte mu šanci se s tím popasovat sám. Buď bude na sebe o to hrdější, nebo se něco nového naučí. Naučí se elementárním zákonitostem fyziky a navíc zvládat svoje emoce a frustraci. Obojí se rozhodně do života počítá 🙂
• Pokud už se na to nemůžete dívat nebo to poslouchat, uvědomte si, že vám teď jde o vás. Vysvětlete mu, že už vám to začíná rvát srdce a že mu NABÍZÍTE, že ten komínek postavíte spolu a budete si u toho povídat, jak to s těma kostičkama na tom světě funguje.
• Uneste, pokud na vás vztekle houkne, že si to chce postavit sám, a v klidu se vzdalte 🙂
• A POKUD JDE O ZDRAVÍ NEBO O ŽIVOT – převezměte plnou ZODPOVĚDNOST, neschovávejte se za dobré rady, v klidu mu to s příslušným odůvodněním prostě NAŘIĎTE a i přes jeho dramatický nesouhlas TRVEJTE NA SVÉM. Pokud těchhle „instrukcí“ (ve skutečnosti příkazů nebo zákazů) budete podávat opravdu jenom nezbytně nutné minimum, věřte tomu, že je bude brát vážně!

A jak se situacemi, kdy váš potomek dobrou radu (nebo spíš důrazné doporučení či zákaz) nerespektoval, zamotal se do toho a teď potřebuje vaši pomoc?

• Zkuste být především trochu EMPATIČTÍ. Jestli je tahle situace někomu setsakra nepříjemná, tak je to především váš syn nebo dcera. Na nich bylo uznat, že to podělali (a zatraceně se za to stydí, i když by to třeba nikdy nepřipustili). Na nich bylo přijít za vámi s máslem na hlavě pro pomoc. Už to samo o sobě je ponaučení, které netopnete 🙂
• Jednoduše mu s tím bez dalších poznámek a „ponaučení“ pomozte. Pomozte mu se z toho vymotat, aniž byste ho museli ještě o kousek víc ponížit. Můžete mu třeba vyprávět, jak jste kdysi udělali úplně stejnou „blbost“ a zkušenost, když jste byli v jeho věku. Bude vám v tichosti vděčný. A pro příště vás bude o to víc respektovat 🙂