FÉNIX

Že je to naopak čím dál, tím horší. Možná jste si už pustili do hlavy myšlenku, že byste od něj odešli. Možná jste se už i hluboce zamysleli nad tím, jaké by to bylo. Jak by takový odchod vypadal. Možná jste si zkusili představit, jak ten odchod realizujete. Jak se s narcistou rozvádíte. Jak s ním řešíte všechno potřebné. Péči o děti. Rozvod. Právníky. Majetek. Hypotéku. Širší rodinu. Kam vlastně půjdete. A za co. Možná už jste dokonce dospěli k závěru, že je to nerealizovatelné. Že je tam všechno tak prodrátované a pospojované, že to nejde nějak rozumně rozmotat, aniž byste se z toho zbláznili.

Aniž by se to nějak dramaticky podepsalo na dětech. Aniž byste přišli doslova o všechno. A o všechny. Že vlastně všechno souvisí se vším, všechno je nějakým způsobem společné. Že to vlastně celé vypadá jako talíř se špagetami - začnete namotávat jednu nudli a než skončíte, máte na vidličce namotaný celý talíř. Nebo se přinejmenším obsah celého talíře povážlivě a mimo Vaši kontrolu celý hýbe. Že si najednou vlastně vůbec nejste jistí tím, že je to opravdu narcista.

Že je opravdu všechno tak hrozné, jak si namlouváte. Že ho vlastně pořád ještě milujete. Že se určitě psychicky sesype, když ho opustíte. Nebo se nebude umět o sebe sám postarat. Nebo že začne nezřízeně pít. Nebo že Vám udělá peklo na zemi. Sice teď nevíte přesně, jak, ale víte naprosto bezpečně, že udělá. A bude to hrozné. Že se vás už při představě, že byste měli odejít, přepadají takové pocity provinění a paniky, že jste na tu myšlenku raději pro jistotu rovnou zapomněli. Že se Vám v hlavě najednou vynořují myšlenky a vzpomínky na všechno to dobré. Že najednou věci nevidíte tak černě jako ještě před chvílí.