K tomuhle tématu mě přivedla věta kámošky mojí patnáctiletý dcery … kdy po přečtení svýho vlastního dopisu, kterej psalo před dvěma lety její někdejší “já v sedmý třídě” svýmu “já opouštějícímu základku a uhánějícímu vstříc další životní etapě”, pronesla něco, co mě zaseklo a přimělo se nad tím zamyslet víc … řekla: “Já jsem z toho (ze sebe) nějaká zklamaná...
Jak to s ním je doopravdy? „Přestaň lpět na (neexistující) lásce tvého rodiče opačného pohlaví, připusť si svou nenávist vůči tvému rodiči stejného pohlaví, a tvoje tělo bude perfektně ladit s tvojí duší.“ Zněla pravda na jednom z JAKO FÉNIX příspěvků na sociálních sítích. A pod ním starý dobrý evergreen komentář: „A druhá fáze … umění odpustit rodičům. ❤️“ „Eeeeee … OK, Kamčo...
Tenhle dotaz jsem našla v jedné z diskusí na netu a opakuje se tam v takovém počtu a tolika prakticky stejných verzích, že mi to zkrátka nedá, abych sem nepostla v přesným znění svojí tehdejší odpověď té dámě 😇🧐: “Ahoj, přijde vám v pořádku, když si chlap od rána do večera s někým vypisuje? Prý má taky právo mít kamarádky …” Možná by nebylo na škodu...
Tohle jsem našla v jedné z mnoha diskusí o vztazích na internetu … často slýchám od lidí trpících ve svých vztazích povzdechnutí na téma „to by mě zajímalo, co (se mu rojí hlavou, když …)“ … a vzhledem k tomu, že TOHLE psal evidentně a stoprocentně NARCISTA, je to krásná ukázka toho, jak nesnadný je ve vztahu rozpoznat, kdo v něm je vlastně kdo...
Mám pocit, že od doby co jsem objevila Narcismus, tak mi to zhroutilo a úplně překopalo pohled na vztahy a už nejsem ta princezna zasněná a věřící na lásku až do smrti co jsem byla ( představovala jsem si dycky už odmalička jak láska musí být krásná a nádherná a snila o krásném vztahu a teď začínám přicházet o iluze a myslet si, že láska není tak...
