“JSEM Z TOHO (ZE SEBE) NĚJAKÁ ZKLAMANÁ …”

K tomuhle tématu mě přivedla věta kámošky mojí patnáctiletý dcery.

Po přečtení svýho vlastního dopisu, kterej psalo před dvěma lety její někdejší „já v sedmý třídě“ svýmu „já opouštějícímu základku a uhánějícímu vstříc další životní etapě“, pronesla něco, co mě zaseklo a přimělo se nad tím zamyslet víc:

„Já jsem z toho — ze sebe — nějaká zklamaná…“

Komentovala tím tu zející prázdnotu. To de facto nic odnikud nikam.

Už v patnácti.

A co teprve v padesáti.

JAK SES, PROBOHA, DOSTALA ODSUD SEM?

Na ten příšernej pocit si pamatuju z doby před třinácti lety.

Situace jako vždycky: něco na sebe nahodit, sbalit jedno dítě do kočárku, druhý oblíknout na hřiště, posbírat náhradní plíny menší i větší, dudáčky menší i větší, lahvičky s mlíkem pro menší i trochu větší… hlavně něco nezapomenout.

Oblíkala jsem se víceméně za pochodu. Nahodila na sebe bundu, co visela na věšáku — a zasekla se úplně štronzo před zrcadlem hned vedle toho háčku.

Zírala jsem na sebe neschopná se pohnout.

Na sobě nějaký džíny neurčitýho tvaru. Neforemnou univerzální „outdoor obuv“ — za našeho dětství se tomu modelu říkalo pohorky. Šedivej, uštvanej obličej a pohled visící plandavě k zemi a vypadající jako baset. Vlasy s nekontrolovaně prošedlou dálnicí uprostřed, stažený do „praktickýho“ švanclíku.

A jako korunu tomu všemu horolezeckou bundu.

Já.

Zrovna já.

Ten obraz mám doteď jako memento živě před očima.

Stála jsem tam a hlavou mi běžela v nekonečný smyčce pořád stejná otázka:

„Jak ses, proboha, dostala ODSUD… SEM?“

A pořád dokolečka stejná odpověď:

„Ty vole, nemám vůbec páru. Ale jsem ze sebe úplně neuvěřitelně zklamaná.“

Jádro pudla mi došlo až mnohem později.

Že vlastně trávím roky svýho života generováním a realizací v podstatě náhodně seskládaných aktivit.

Hlavně tý aktivity musí být hodně. Nejlíp narvanej diář. Nezastavit se — a připadat si u toho nesmírně důležitě, výkonně, schopně a nepostradatelně.

Prostě úžasná, šikovná holka, jakou hned tak nepotkáš.

NE, NEPŘIŠLY „KRAJINKY A SEBELÁSKA“

Teď vám možná hlavou blikla myšlenka, že bude následovat ta známá písnička.

Jak jsem se zastavila, prohlédla, že můj život je jenom obětovanej někomu dalšímu, vypověděla „veškerý pracovní smlouvy od uklízečky přes komornou až po majordoma“, přihlásila se konečně do kurzu malování krajinek, o kterým od dětství sním, a odpoledne začala trávit s kamarádkama na kafi místo zaobírání se něčíma fuseklema na zejtra.

A od toho bodu už jsem byla výhradně sama sebou a vedla šťastný, žádným dalším sebeobětováním neposkvrněný život plný sebeúcty a sebelásky.

Jo. Leda prd.

Ona je to taky naprostá blbost, jenom tak naokraj.

To, co mi naopak došlo — a rozhodně ne hned a rozhodně ne žádným náhlým prozřením — byl naprosto očividnej a v celým kontextu vlastně očekávatelnej fakt:

NEMÁM O SOBĚ SAMOTNÝ ANI TU NEJMENŠÍ PŘEDSTAVU.

Ani o tom, kdo vlastně, do prdele, jsem.

Ani o tom, kdo a jaká já sama za sebe vlastně být chci.

Mám jedinou páru: jak být co nejdokonaleji tím, co chtějí ostatní, abych byla.

A právě TOHLE je to jediný, co zcela určitě nejsem — a zcela určitě být nechci.

DOKONCE ANI SEZNAM „CO JSEM VŽDYCKY CHTĚLA“ NEBYL MŮJ

Naférovku: do kurzů malování krajinek to mělo vážně hodně daleko.

Dokonce jsem v hlavě MĚLA celej seznam toho, „co jsem vždycky chtěla“.

Pár věcí z něj jsem s počátečním nadšením „teď už jsem konečně já a konečně sama sebou“ opravdu začala.

A zase skončila se zjištěním:

Do prdele. I TENHLE seznam je cizí.

I tenhle seznam není nic jinýho než naprojektovaný nesplněný sny někoho jinýho. Některý jsem dokázala identifikovat a přiřadit. Některý dokonce ani ne.

Ale rozhodně nebyly moje.

Připustit si tenhle poslední fakt znamenalo solidní bitvu sama se sebou.

Už jen při představě, že bych měla připustit nejen před sebou, ale i před ostatníma, že ani ty „krajinky“ nejsou to ono, to moje a já, se mi dělalo prakticky mdlo.

Trapností se mi chtělo pokud možno umřít nejlíp na místě a půlky jsem měla strachy — když už jsem si přece některý ty věci přes nelibost prosadila — stažený tak, že bych mohla fungovat jako lis do herbáře.

A současně s tím bylo potřeba připustit ještě něco:

Sebe sama tímhle způsobem z fleku vymyslet nejde.

To svoje JÁ budu muset napřed vykopat zpod hromady něčí zástavby. Něco odstřelit, něco strhnout, odklidit sutiny — a projít tím dost znepokojivým ničím mezi tím, co bylo a už není, a tím, co sice je, ale ještě vůbec nevím, jak to vypadá.

A s tím samozřejmě přišla hromada pochybností.

Co když se mi to, co najdu, nebude líbit?

Co když budu litovat, že jsem strhávala tamto?

Co když bylo lepší?

Co když budu nakonec sama ze sebe zklamaná ještě víc?

TEN DIVNEJ POCIT MRTVÝ PRÁZDNOTY

Jediný, co jsem věděla s naprostou jistotou, bylo, že ten pocit DIVNÝ MRTVÝ PRÁZDNOTY, provázející každý ohlídnutí zpátky, už fakt nechci.

To, že po dvou letech už si vůbec nepamatuju ten diář nabitej něčím, co v tý chvíli mělo strašnou důležitost a význam.

A jediný, co při ohlídnutí vidím, je:

PUSTÝ, PRÁZDNÝ, TICHÝ, MRTVÝ NIC.

Něco, co stojí pořád na místě a nikam se nevyvíjí ani neposunuje.

A při každým takovým ohlídnutí mě to nutkavě hnalo okamžitě zase naplnit diář k prasknutí a honem přehodit myšlenky směrem dopředu.

„To je přece správně. To se přece doporučuje. Ne?“

Vyzkoušela jsem snad všechny návody, který mi přišly pod ruku.

Výsledek byl ještě horší než původní stav, protože k němu přibyla další vrstva:

„Všem ostatním to přece funguje. Jenom já jsem tak neuvěřitelně nemožná, že mně prostě ne.“

TAK JSEM SE ZAČALA POZOROVAT

Sice ze začátku z blbýho důvodu, nicméně pořád to bylo systematický pozorování.

A přinášelo data.

S překvapením jsem zjistila, že u některých vlastností, který jsem „správně měla mít a neměla“, jsem se styděla až na zadku, že tam nejsou.

U jiných mi úplně stejnej stav byl prakticky lhostejnej.

Sice jsem se taky snažila je tam dodat, protože „to tak je správně“, ale fakt, že se mi to nedaří, šel tak nějak mimo mě.

Ta první skupina ale způsobovala hluboký zářezy. Mocný emoce, ne jenom někde v hlavě, ale otřásající celým tělem a někdy doprovázený až prudkou fyzickou bolestí.

A postupně mi začalo docházet:

„Jo. Přesně tak. TYHLE vlastnosti jsou skutečně moje. A umějí se zatraceně důrazně ozvat, když jsem konečně ochotná je slyšet.“

Z jednotlivostí se postupně seskládala kompaktní vize.

Vize vlastního já.

Toho, jaká CHCI být — protože právě taková ve skutečnosti jsem.

Bez něčeho půjčenýho, převzatýho, nacpanýho, vnucenýho nebo odkopírovanýho.

Bez křeče.

Bez urputný „práce na sobě“, ke který musím sama sebe napřed přesvědčovat.

„…a tahle vize jsem já. Teda — pod tím vším.“

A PAK SE ZAČALO SKLÁDAT I TO OSTATNÍ

Fascinovalo mě, že když se tahle vize seskládala, začalo se tak nějak samo skládat i všechno ostatní.

Najednou šly stranou všechny seberozvojový programy a celá ta křečovitá, úporná šichta spojená s naplňováním jejich úkolů.

Místo „věcných cílů“ jsem úplně samozřejmě začala sledovat tuhle vizi a promítat ji do toho, co dělám.

Do obyčejných rozhodnutí.

Do každýho okamžiku života.

A zajímavý bylo, jak se ono zvnějšku tak pracně stanovovaný CO začalo nastavovat samo.

Najednou už nebylo potřeba tak urputně přemejšlet nad tím, co vlastně chci. Lepit vision boardy. Sepisovat seznamy cílů do zápisníků a pracovních sešitů.

Dokonce ani to JAK už nebylo tak složitý.

Někudy cesta vedla.

A přes některý věci prostě nejel vlak — bez ohledu na to, jestli byly zrovna na internetu vynášený do nebes, nebo naopak zatracovaný.

Samozřejmě, že se mi zdaleka všechno nepovedlo.

A už vůbec ne na první dobrou.

Samozřejmě, že jsem si v řadě momentů musela dávat zvnějšku pozor sama na sebe, abych nesklouzla zpátky na vyježděný sjezdovky a k pohodlným reakcím.

Samozřejmě, že bylo potřeba se spoustu věcí naučit.

A x-krát jsem si rozbila čumák.

Ale ten pocit zklamání ze sebe sama — a s ním i ten divnej pocit prázdný, mrtvý pustiny — už se nevrátil.

Úplně bez ohledu na aktuální status quo.

Bez ohledu na aktuální pozici na cestě.

Bez ohledu na seznam toho, co se mi povedlo, versus toho, co se mi nepovedlo.

Pocit zklamání ze sebe sama byl pryč.

U mě v tom období postupně odešla i diagnostikovaná těžká deprese, kterou jsem tehdy prožívala až se sebevražedným plánem. Odezněla bez medikace a já její ústup zpětně vnímám jako součást změn, který se v mém životě v té době děly.

Současně mi odezněly i dlouhodobé fyzické potíže, především chronické bolesti v oblasti šíje a kříže, který jsem tehdy se svým psychickým stavem spojovala.

Tohle je moje osobní zkušenost. Není to tvrzení, že se tímhle způsobem léčí deprese nebo že stejný mechanismus platí pro někoho dalšího.

A jako parádní bonus bylo pryč i něco dalšího:

Všechno, co jsem zjistila, že nejenom nejsem — ale ani být nechci.

A ač to zní sebebanálněji, vůbec v tom nemusím být dobrá.

Nemusím si to nejdřív nějak vzpříčeně prosadit a potom to vzpříčení udržovat dalším a dalším přísunem energie.

Můžu v tom být klidně naprosto beznadějně marná.

A vůbec nic se nestane.

PRAKTICKÝ DALŠÍ KROK

KDYŽ SE TO, CO SI O VÁS MYSLÍ OSTATNÍ, ZAČNE TVÁŘIT JAKO PRAVDA O VÁS

Jestli znáte ten moment, kdy stačí kritika, nesouhlas, představa trapasu nebo jen otázka „co si o mně budou myslet?“ — a vlastní úsudek najednou ztratí váhu — přesně na tenhle zásek je zaměřený praktický specialista:

Pět konkrétních technik pro chvíle, kdy cizí nebo předjímané hodnocení začne řídit váš vlastní sebeobraz a další krok.