Skryté zlo mezi námi

V dnešním článku chci pokořit mýtus o tom, jak vypadá narcista. Respektive, jaké o tom má povědomí většina společnosti. 

Je zřejmě načase se do toho pořádně obout 🙂

Tak jo … když se řekne NARCISTA, jakej obraz se vám vybaví?

Asi povětšinou všem ten stejnej – nadutej panák, kterej nikoho nenechá dlouho čekat, aby mu dal najevo svojí zářivou velkolepost. „Obdivujte mě“ je výzva, kterou jako by měl přilepenou na čele. Takže, když takhle poslouchám povětšinou poněkud zpřeházený a zmatený vyprávění svých klientů a uzavřu ho podezřením, že se jedná o narcistu, setkávám se s více či méně pochybovačným a nedůvěřivým úsměvem.

Ano, ten obraz, kterej máme všichni v hlavě a taky se dá všude na internetu najít, jednoduše neštimuje. Jo, při bližším ohledání a důkladnějším pátrání by se tam nějaký společný znaky asi daly najít, ale nijak výrazně. Tak nějak vágně a neuchopitelně ve smyslu „tak když člověk hledá, tak u každýho něco najde, když chce, že jo“.

Vlastně je všechno ok.

Jenom vy chodíte po terapeutech, pojídáte antidepresiva nebo benzodiazepiny, a přesto pořád dál trpíte depresí, úzkostnejma a panickejma stavama bez důvodu, chronickým nedostatkem energie, chuti do života a sebevědomí. Máte doma úžasnýho, milujícího partnera, kterýho vám každej závidí, a sami nejste schopni se nějak „vzchopit“ a užívat si to. Vlastně máte spíš pocit, jako kdybyste pomalu zevnitř umírali zaživa.

Tak co třeba se podívat na některý z následujících scénářů, jestli vám náhodou nejsou povědomý 🙂

 

  • Máte doma partnera, kterej každýmu (i vám) připadá skvělej a chová se k vám, jako kdyby vás nejradši na rukou nosil? A přesto vám ten vztah připadá neskutečně podivně matoucí, cítíte se v něm skříple, uvězněně, nelogicky provinileúzkostně, a máte pocit, že už asi pomalu cvokatíte?
  • Připadala vaše máma vždycky každýmu báječná, jenom vy jste si připadali nevděční, protože jste se cítili osaměle, měli jste problémy s nalezením vlastní identity a vždycky jste měli pocit, že všechno je vaše vina, přestože vyřčen byl mnohdy pravý opak?
  • Měli jste u vašeho táty pocit, že přinejmenším neustále balancujete po platech plných vajec (nebo spíš opatrně manévrujete středem minovýho pole) a že se s tátou pořád nějak nedokážete propojit? Že přestože ze všech stran slyšíte závistivý poznámky, jaký máte štígro mít takovýho tátu, neustále v skrytu duše lavírujete mezi tím, že ho milujete a tím, že se ho z nějakýho důvodu strašně bojíte a nenávidíte ho? A následně jste se odsuzovali za to, že tu druhou polovinu pocitů vůbec máte?
  • Pracovali jste někdy s někým, o kom všichni mluvili jako o báječným spolupracovníkovi nebo šéfovi, a přesto jste po několika měsících nebo letech cítili nevysvětlitelnou úzkost, přes veškerou jeho chválu a podporu jste se cítili chronicky bezcenní (nebo přinejmenším nikdy ne dostatečně dobří) a začínali jste pochybovat, jestli to máte v hlavě vůbec v pořádku?
  • A měli jste u toho intenzivní pocit, že jste s tím sami? Že jste asi, podle všeho, jediní, kdo tohle vnímají-cítí-zažívají? A měli jste ten pocit, že právě proto, že jste asi, podle všeho, jediní, tak problém bude s největší pravděpodobností ve vás, když to nikdo jiný nevidí? Dokonce třeba ani vaši sourozenci?

Pochopitelně si ty scénáře libovolně zkombinujte a uvedené postavy libovolně zaměňte 🙂

 

V každým případě –

Pokud je vám některý z nich
nebo dokonce všechny
podezřele povědomý, máte s vysokou pravděpodobností co do činění se
SKRYTÝM NARCISTOU
Nejhůře odhalitelným a diagnostikovatelným typem

NARCISTY

Právě proto, že operuje tak skrytě, nenápadně, maskovaně a utajeně.

A právě proto, že operuje tak skrytě, nenápadně, maskovaně a utajeně, nemá většina jeho obětí většinou po dlouhá desetiletí vztahu vůbec tušení, co (KDO!) je důvodem jejich pomalého, postupného a „nezadržitelného“ chátrání, vyhasínání, únavy a celé řady psychických i fyzických neduhů i onemocnění. Nemají vůbec tušení, že jsou celá dlouhá desetiletí vystaveni soustavnému psychickému a emocionálnímu zneužívání.

Mají v hlavě zmatek soupeřících protichůdných a vzájemně se vylučujících pocitů a myšlenek, a přesto nejsou schopny rozpoznat, která z nich je správně nebo ukázat prstem na to, co je špatně. Jenom pozorují samy sebe, jak se pomalu, nenápadně a neuchopitelně ztrácejí. Energii, identitu, sebeúctu, chuť a vůli do života. A protože nikdo další „tu druhou polovinu“ jejich dilematu nevidí a není sto potvrdit, jejich bolest je o to větší.

Přestože, anebo právě proto, že se ji snaží bagatelizovat.

...A JAK TO VYPADÁ V PRAXI?

… vlastně ani nevím jak, najednou u mě bydlel, sháněl větší byt, výchova mých dětí se postupně změnila – mezi nimi a partnerem často vznikl nějaký „drobný“ problém. Neuklizený pokoj, stůl v kuchyni, mokro v koupelně, otevřená pasta na zuby na umyvadle, neshody ohledně toho, kdo na co bude v televizi koukat, kdo komu přepnul program – nějak se začlenil do jejich hádek, jako by byl sám dítě. Říkala jsem si, že asi má pravdu, možná mi opravdu přerostou přes hlavu a vyrostou z nich „sígři“. Nějak jsem měla pořád pocit, že to nezvládám – děti, partner, domácnost a práce. Vlastně mi v těch chvílích dělal obrovskou oporu. Pomáhal mi sehnat lepší práci, radil jak na děti, opravdu se snažil pomáhat mi i doma, zvlášť, když už jsem měla pocit že se potřebuji zavřít někam do kouta a konečně tu svojí neschopnost vybrečet, spát alespoň týden a na chvíli na všechno zapomenout. Brala jsem si přesčasy, abychom byt zvládli uplatit, našla si další práci na doma a připadala jsem si hrozně. Měla jsem pocit, že ten byt za to až tak nestál a jak nám v menším bylo dobře. Propadla jsem depresi, měla jsem bolesti nohou a rukou, dvě patra k našemu bytu jsem už málem lezla po čtyřech. Doktoři nikdy nic nenašli a jen mi měnili léky. Do toho jsme začali plánovat, že je čas naši rodinku rozšířit o dalšího člena – a až se všechno vyřeší, vezmeme se. Teď zpětně děkuji Kamile za to, jak mi otevřela oči. Pořád jsem měla jen divný pocit, že i to další řešení co jsme s partnerem vymysleli, abychom všechno zvládali, je jen další budoucí problém a nevěděla jsem proč. Seděli jsme někdy v kuchyni i hodiny. Tehdy to byly chvíle, za které jsem mu byla vděčná. Dnes, když si vzpomenu na jeho věty, probouzí se ve mě vztek a vrací se mi pocity vyčerpanosti, únavy, bezmoci a touhy „mít to konečně už všechno vyřešené„. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, že to vedle něj a s ním je pouhá utopie, která se nikdy nestane. „Miláčku děti v tomhle věku musí mít povinnosti.“ „Jestli těm dětem nedáš disciplínu a řád, tak ti z nich vyrostou sígři, stačí se podívat na děti venku na hřišti, to přece nechceš. Vždyť já to myslím dobře … „ „Podívej se jak je Martin línej! Já v jeho věku už dávno doma makal jako šroub, pak se divíš, že je tady věčně bordel, podívej se pod ten stůl … !“ „Za to já nemůžu, holt mám lepší plat. Kdybys to řekla, tak jsi mohla už dávno dělat školu. A víš, že já tě vždycky podpořím. Jsou i takový, co to zvládají při práci a při mateřský. A ty jsi na to chytrá a šikovná dost. Víš jak jsem rád, že tě mám a lepší ženskou si vedle sebe neumím představit.“ „Podívej co už všechno zvládáš, jen se rozhlídni. Děti zvládnem, vezmi si dovolenou, odpočiň si a já pojedu na chatu, ať tu máš klid.“ „Já nechápu co pořád řešíš? Chtěli jsme větší byt, máme ho. Já jsem ti na začátku říkal, že pro to oba musíme něco udělat. Tak si najdi jinou práci, když máš pocit, že to nezvládáš, nebo dávej děti častěji babičce/tátovi, proč musí bejt pořád s náma doma, ani ven nejdou, nemáme kvůli nim na sebe čas.“ „Lásko, já na tobě nevidím jedinou chybičku, nemám prostě co ti vytknout … „ Ve všem tom kolotoči mi nedošlo, čím vším mě udržuje na hranici použitelnosti a čím vším mi dává naději, že se všechno vyřeší až … Jeho „laskavá kontrola“ nad naším cítěním a myšlením mi nedovolila vidět co se mi děje přímo pod nosem. Jak tu svoji kritiku balí do rad a dobrého úmyslu a já ho stále omlouvám, ignoruju vlastní pocity a vždycky uznám že „má asi pravdu“. Jediné co jsem dělala bylo, že jsem uvrhla děti ve zmatek, domů jsem jezdila do řevu a rámusu, hádek, žalování, slz a do toho samého jsem ráno vstávala. Nikdy mě nenapadlo, že i to měl často pod kontrolou. Byla jsem mezi mlýnskými kameny – ním a dětmi – a nechtěla jsem dát za pravdu nikomu. Kdybych dala za pravdu příteli, dětem by to ublížilo, mockrát byly v právu. Když bych dala za pravdu jim, přítel by se urazil, že takhle nemá žádnou autoritu a zase by vznikla další debata s udobřením na konci. Dlouhá a vyčerpávající – a hlavně „v zájmu nás a toho abychom byly jednou opravdová rodina“. S ním zmizel chaos ve financích, pocit, že nevím jestli chci být doma, nebo utéct do práce a postupně i většina mých „záhadných“ zdravotních problémů. Představa, že takhle budu žít, byť jen dalších pět let, mě děsila. Dnes jsem ráda, že to mám celé za sebou, a že jsem si svůj život začala řídit sama. Jsem mnohem víc s přáteli a všichni jsou rádi, že jsem se „vrátila“.
Tereza,klientka

Ano, přesně takhle vypadá svět obětí dlouhodobých vztahů se skrytým narcistou. Nechci nijak zlehčovat zkušenosti vás všech, kteří jste si prošli vztahem s otevřeným a otevřeně agresivním manipulátorem. Bolest je vždycky bolest. A není o to menší jenom proto, že je vidět a dá se na ni ukázat prstem. Nicméně moje srdce teď právě bije pro ty, kteří se motají v tom pekelným dilematu –

MILUJE MĚ (MYSLÍ TO SE MNOU DOBŘE, JE VÁŽNĚ FAJN) A JÁ JSEM FAKT UŽ CVOK A STRAŠNĚ MU KŘIVDIM, NEBO JE TO VÁŽNĚ NEŘÁD A OPRAVDU VIDIM TO, CO VIDIM, A DĚJE SE MI TO, CO MÁM NĚJAK POCIT, ŽE SE MI DĚJE?

NEBO JE MOŽNÝ OBOJÍ? JÁ UŽ VÁŽNĚ NEVIM …

A ASI SNAD ANI NECHCI VĚDĚT, PROTOŽE SE BOJIM, ŽE CO KDYBY TO BYLA PRAVDA …“

ale z vlastní zkušenosti – garantuju vám, kteří jste se poznali, že se vám zatraceně uleví už jenom když si uděláte ve věcech jasno …

… protože už jenom jasnej pohled na věc a důvěra ve vlastní smysly a pocity je prvním a podstatným krokem vpřed …

… zpátky k radosti, smyslu, chuti a energii (znovu, nebo konečně už) ZAČÍT ŽÍT a poznat, co je a co není REALITA.

SERIÁL O TOXICKÝCH VZTAZÍCH

Komentáře