MÁTE POCIT, ŽE SE MOTÁTE VE VZTAHU, KTERÉMU UŽ VŮBEC
NEROZUMÍTE?
- Opakovaně ustupujete a přizpůsobujete se?
- Užíráte se otázkou, jestli s vámi není něco "úplně špatně"?
- Neustále přemítáte, co se zase děje?
- Máte strach se už i pohnout, aby zase ...?
Máte pocit, že už vám asi vážně straší na cimbuří, že už se nějak v ničem neorientujete, vidíte věci, které nejsou, a nejspíš jste vážně "PARANOIDNÍ, PŘECITLIVĚLEJ a HYSTERICKEJ CVOK" a za všechno si můžete sami?
Zkuste si projít následující body, zda se v nich čirou náhodou nepoznáváte :)
Protože problém možná vůbec není ve vás. Možná „jenom“ máte ve svým životě skrytého narcistu.
MÁTE POCIT, ŽE
- „je s vámi něco špatně“, ale při představě, že byste měli jít za koučem nebo terapeutem, tak „nevíte, co to vlastně přesně je a/nebo co byste mu vlastně měli vyprávět“
- trpíte „nelogickým“ strachem, úzkostmi nebo panickými záchvaty
- trpíte nutkavými pocity viny a zodpovědnosti za „štěstí“, „spokojenost“ a emocionální stavy vašeho okolí
- máte pocit, že nemůžete vyjadřovat svoje názory a pocity otevřeně (nebo vůbec) … že se musíte pohybovat opatrně, jako byste neustále balancovali po platech vajec (nebo dokonce středem minového pole)
- nikdy přesně nevíte, „na čem jste“ … často (vlastně pořád) si nějakým způsobem „vysvětlujete“, zdůvodňujete, racionalizujete a omlouváte matoucí, ponižující, agresivní (skrytá a pasivní agrese se do toho počítá také !!!) a/nebo jinak zraňující chování vašeho „jinak super a milujícího“ partnera/rodiče/šéfa
- máte pocit, že se motáte v bludném kruhu a zmatku protichůdných myšlenek a pocitů, a nejste schopni rozlišit, co je vlastně pravda a na co se dá spolehnout … kolikrát máte pocit, že už „nevíte ani, kde je nahoře a kde dole“
- máte pocit, že (už) jste přecitlivělá hysterka, která „hned a kvůli všemu vyvádí, i když se jí nic neděje“
- až příliš často uvnitř tiše pěníte vzteky
- až příliš často „potkáváte sami sebe“, jak se zase omlouváte a vlastně nevíte, za co, obhajujete se nebo „se vysvětlujete“
- máte pocit, že jste chronicky vyčerpaní, chybí vám energie a/nebo chuť do života … jako kdybyste byli jenom jakousi skořápkou nebo stínem toho, kým jste bývali (nebo cítíte, že ve skutečnosti jste)
- až příliš často slyšíte sami sebe říkat „já nevim“ a „je mi to jedno“, i když víte, máte názor, jedno vám to není a s navrhovaným nesouhlasíte a nechcete
- přes veškerou chválu a podporu vašeho partnera/rodiče/šéfa a vaši uštvanost se nemůžete zbavit pocitu, že to nikdy není „dost“ a/nebo „správně“
- až příliš často se tvrdě kritizujete a odsuzujete
- až příliš často se stydíte sami za sebe (i za to, že vůbec existujete)
- až příliš často se potřebujete o něčem ujišťovat
- máte neustálý podvědomý pocit, že vašemu partnerovi/rodiči/šéfovi „něco dlužíte“
- máte pocit, že „už jste paranoidní“ … nemůžete se zbavit podvědomého pocitu, že „velký bratr vás neustále sleduje a kontroluje na každém kroku“, ale nemáte se čeho „chytit“, na co „ukázat prstem“, abyste to dokázali
- máte pocit, že jste ztratili zájem o sex nebo se u vás objevily „nevysvětlitelné“ obtíže v téhle oblasti apod.
- máte pocit, že „jste s tím sami“, že „tohle nikdo jiný kromě vás nevidí“ … cítíte se „s tím“ hluboce osamoceně a navíc vás sžírají pochybnosti o vlastní „příčetnosti“ a otázka, jestli „už vážně nejste cvok“, když „vidíte něco, co není“
- cpete se antidepresivy a/nebo benzodiazepiny, chodíte po terapeutech a pořád je to stejné nebo ještě horší
- a v neposlední řadě trpíte až příliš častými matoucími obavami a podezřením, jestli se nechováte jako sobci, nejste náhodou sebestřední, necitliví a zraňující egoisti, a přepadá vás vtíravá otázka, zda nejste narcisti
Nehledám za každým problematickým vztahem hned narcistu, ale pokud jste si udělali pár háčků u výše uvedených stavů (nebo dokonce všechny), tak vězte, že takhle vypadá výsledek dlouhodobé manipulace a dlouhodobého psychického a emocionálního zneužívání narcistickou osobností.
xxxx