„Jedna známá pořád vypráví jak to má těžké. Děti, partner, finance, zdraví, … Snaží se dohledávat si tipy na řešení, chytá se jich, do zemdlení zkouší zleva, zprava, referuje, jak se daří, a zkouší to pořád dokola. Nechce radu. Jen reakci. Podpořit, svěřit se. Spíš se pochlubí úspěchem. Nemá skoro žádná „ale to já nemůžu, protože“. A i když od ní tuhle větu občas slyším, sama vymyslí další řešení situace a taky ho realizuje. Hned. Často je u ní slyšet, že něco udělala špatně. Že se jí něco nepovedlo. Moje chyba a „ONI za to nemůžou“- spíš druhé stále omlouvá. Často i mě samotnou povzbuzuje, chválí a nestáčí hovor zase na sebe. Na nemoc, zdravotní stav si postěžuje chvíli.
„Já nevím, jak to teď budu dělat. Pořád po doktorech. Do toho dcera přijímačky. Práce málo, zase budu muset někde ušetřit.“ Vzápětí sama vymyslí, jak, kde, na čem. Děti a partnera z toho vynechává, na nich nešetří, i když zaplatit dceřinu léčbu nebo hodiny angličtiny pro ni není vůbec snadné. Nabere si další práci, postěžuje si a zase se hrne dál. I bez rady. Spolupráce s ní není tak psychicky vyčerpávající a během hodiny se i „přes všechno špatné“ směje a debaty s ní i přes jejich délku jsou fajn a „o všem“.
Druhá známá. Je v podstatě úplně stejná. Jen na konci všeho má
„ty to nechápeš. By mě matka sežrala! Co kdybys šla se mnou a vysvětila mu to, aspoň bych tam nebyla sama?“, „Ty mi nerozumíš, já to mám složitější, to jsem už zkoušela a akorát mi řekl ať si pro to přijedu a neotravuju.“, atd. A ta špatná jsem byla téměř pokaždé já, což následně všem kolem ráda vysvětlila. Jak
„radím, a přitom vůbec nechápu, co po mě chtěla, a jak jsem jí zavařila“, že jsem v podstatě udělala a řekla přesně to, co chtěla.
Je schopná psát mi pořád dokola, pak zkouší volat na messenger, na mobil, na dcery mobil. Když už se dovolá, je to:
„Nemohla bys přijít? Je mi zle, sama děti nezvládnu, nemám už komu zavolat … jenom na chvilku, vem malou sebou, já jenom potřebuju abys … Tak přijď po obědě, já se bojím bejt sama, vždyť tady můžete spát, jenom aby tady někdo byl … za to může on/ona/oni, kdyby se mnou šel, tak bych to neudělala…“ Debata na hodiny. Litanie. Všechno špatně.
Je jako dítě. Zajdu za roh a volá na mě.
„Já to nezvládnu udělej to ty.“
„Dojdi tam ty.“
„Poraď mi … nejde mi to, přijď a zkus to ty.“
„Nemohla bys to napsat za mě? Ty to umíš líp.“
Je to typ známé, co sedí a mluví hodiny, i když už jí nikdo neposlouchá. V tu chvíli zvyšuje hlas.
„Slyšelas mě? … „no co bys na to řekla?“ A zase se půl hodiny nedostanu ke slovu. Vyhodit se mi ji nechce. Vždyť ona, chudinka, je na tom tak špatně. Pořád mluví o sobě. O svých problémech. O dětech, které zkazila její matka. O vztahu, který se rozpadl, protože partner neudělal, co se po něm chtělo. A proto teď neví, co dál, pije, má deprese a je zlá na děti.
Když vidím její číslo na mobilu, probíhá mi hlavou „JÁ S NÍ ALE TEĎ NECHCI MLUVIT! Chtěla jsem se pustit do úklidu! Zase hodina a budu jenom kývat a litovat a radit, aby ke každé radě mohla připojit svých 15 minut o tom, jak ona nemá podmínky. Na rozdíl ode mě, od sestry, kamarádky, … Ale co když volá kvůli práci? Co když je jí opravdu zle? Asi bych jí to zvednout měla, co když…“
Nebo naopak. Vyhlašuju zákaz zvedat telefony, číst zprávy … A ona ve dveřích s úplatkem a úsměvem, že potřebuje …
Nechala bych se vysávat dál, pomáhala bych, sepisovala, obíhala, obvolávala, běhala za ní s ibalginem na kocovinu. Nebo jí tu minimálně obden měla a ten ibalgin bych potřebovala já. A ne jeden. Na její manipulátory jsem jí radila
ZÁCHRANNÝ KRUH. A nakonec jsem to s ním vyhrála já 😀 A konečně vím, v čem je ten rozdíl 😀