JAKO FÉNIX
Že něco nějak vypadá, ještě neznamená, že to tak skutečně je.
Platí to i pro oběti narcistických osobností.
Rozpoznat klasického narcistu není zas až tak těžké. Ale rozpoznat inverzního narcistu, který je úplně stejným predátorem jako narcista „klasik“, ovšem projevuje se na první pohled jako jeho pravý opak – totiž jako jeho oběť, to už je o něco těžší oříšek.
Inverzní narcisté totiž „klamou tělem“. A proto pro empatickou duši, jako jste vy, představují obrovskou výzvu. Je mnohem obtížnější je nejenom rozpoznat a do toho tekutého písku nezahučet, ale i se jich potom bez následků zbavit.
Tihle lidi totiž, pokud jim pošlapete kuří oka, dokážou kolem vás rozpoutat pravé peklo pomluv, polopravd, překrouceností a vyslovených lží. Připravit vám mnohou horkou chvíli a mnohý otazník v hlavě. Způsobit, že to budete vy, na koho se vaše okolí bude znenadání dívat s odporem, pohrdáním a blazeovanou svrchovaností skrz prsty, dívat se na vás jako na „zoufalce zralého na psychiatra“, odvracet se k vám zády a odtahovat se od vás.
A přestože jejich mimikry jsou téměř dokonalé, vykazují při bližším pohledu určité subtilní a často podprahové odlišnosti, podle kterých jsou celkem snadno identifikovatelní. Stačí jenom vědět, na co se dívat (a brát to vážně) a sledovat svoje vlastní reakce 🙂
Inverzní narcisté jsou totiž vlci v rouše beránčím. Vypadají a projevují se jako skutečné oběti. Nejsou to dokonce ani takové ty exempláře, kteří si „jenom“ libují v roli oběti.
INVERZNÍ NARCISTÉ JSOU, STEJNĚ JAKO VŠICHNI NARCISTÉ,
PRAVÍ, NEFALŠOVANÍ A ZÁKEŘNÍ PREDÁTOŘI.
ZPOZORNĚTE,
pokud- jeho problém je vždycky větší než ten váš (a než všech ostatních) a jeho situace je (jako určitě jediného) neřešitelná … zkrátka jeho„materiál“ je SPECIÁLNÍ PŘÍPAD, vymykající se „obecnému standardu“
- klade si nehorázné nároky na váš čas a „angažovanost“ … s opakovaným „já vím, že tě určitě už otravuju, ale“ je schopen vám se svými problémy opakovaně viset na messengeru i dlouho do noci … s opakovaným „já to chápu“ ignoruje vaše „ne“
- máte pomalu se vkrádající pocit, že „celý se to točí výhradně kolem něj“ … i přesto, že se vás vyptává na vás, máte pocit, že ho vaše problémy ve skutečnosti vůbec nezajímají a že celý tohle vyptávání je de facto jenom záminkou, aby vzápětí mohl spustit tu svojí
- nevykazuje vůbec žádnou sebereflexi v tom smyslu, že by někdy udělal něco špatně, část něčeho taky podělal sám a něco mohla být taky jeho vina (a pokud ano, nemůžete se zbavit „divnýho pocitu z toho“) … vždycky se najdou nějací ONI nebo nějaký NĚCO (třeba i deprese nebo „jsem prostě takovej hodně senzitivní“, nepříznivý okolnosti apod.), kdo/co způsobuje jeho utrpení a kdo/co se (napřed) musí změnit, aby …
- máte pocit, že se „v jeho situaci nějak nedokážete zorientovat“ a/nebo že na vás vyskakujou pořád další a další potíže, překážky, problémy, viníci a vůbec další a další „čertíci z krabičky“
- máte pocit, že ten člověk „vůbec neví, co se sebou“ a tak nějak očekává, že to „vymyslíte“ a/nebo zrealizujete za něj
- máte pocit, že jeho život je de facto nekonečná řada stížností na „rány osudu“, který „trpně a důstojně snáší“ (ale nejeví žádnou iniciativu je řešit)
- máte postupně se vkrádající pocit, že „někde něco na jeho informacích neštimuje“
- máte pocit, že jeho „promiň“, „omlouvám se“, „chápu“, „rozumim“, „respektuju“, „mrzí mě“ apod. jsou tak nějak „plochý“ a „bez významu“ a nedokážete přesně definovat proč ten pocit máte (a možná se dokonce cítíte provinile, ŽE ho máte)
- hraje s vámi hru na „poraď mi – no jo, ale – vymysli další radu – …“ … ať už s ním debatujete jakkoli dlouho a nabídnete mu jakýkoli množství možných řešení, vždycky vám je vyloučí nějakým důvodem, proč zrovna v jeho případě to nejde
- vnímáte u sebe postupující pocit „chycenosti, že mu MUSÍTE pomoct, MUSÍTE tu být pro něj a MUSÍTE být na jeho straně“, a současně u sebe vnímáte rostoucí nechuť s ním vůbec i komunikovat
- vnímáte u sebe postupující pocit, že balancujete po platech vajec … že s ním musíte neustále jednat v rukavičkách a opatrně našlapovat, abyste ho nezranili a „jeho stav nezhoršili“
- vnímáte u sebe postupně sílící pocit, že „ve skutečnosti nic řešit nechce“ … i když do světa usilovně vykřikuje opak
- často máte pocit, že toho po vás „chce moc“ a „nezná míru“
- máte z něj pocit, že „vám nic nedává“ … že chybí vzájemná reciprocita
- máte pocit, že „se na vás pověsil“ a že vás „dusí“ a/nebo „vysává“
- vnímáte, že jakmile na vás na messengeru nebo telefonu začne blikat jeho jméno, vyvolá to ve vás úzkostnej a/nebo provinilej pocit a/nebo vztek
- vnímáte z jeho strany agresi, pokud nejste „dost“ vstřícní a angažovaní
- vzbuzuje ve vás provinilý pocity, že mu nedokážete pomoct, že se mu nevěnujete dost, jak by potřeboval, atd.
- vzbuzuje ve vás pocity jakýsi zodpovědnosti za něj a povinnosti se o něj postarat
- po debatě s ním se cítíte vyčerpaně, unaveně, sklesle a „vycucle“
PROVINILE
ZA TO, ŽE VŠECHNY TYHLE POCITY VŮČI NĚMU
VŮBEC MÁTE
„Je to přece nešťastník, kterej měl v životě smůlu a zoufale potřebuje pomoct! Potřebuje jenom najít nakloněnou „duši“, která mu bude rozumět, bude s ním soucítit, bude ho mít ráda, bude se na ní moct spolehnout a bude tady „konečně“ pro něj. A pak se zase všechno v dobré obrátí.“
… A JAK TO VYPADÁ V PRAXI?
„Jedna známá pořád vypráví jak to má těžké. Děti, partner, finance, zdraví, … Snaží se dohledávat si tipy na řešení, chytá se jich, do zemdlení zkouší zleva, zprava, referuje, jak se daří, a zkouší to pořád dokola. Nechce radu. Jen reakci. Podpořit, svěřit se. Spíš se pochlubí úspěchem. Nemá skoro žádná „ale to já nemůžu, protože“. A i když od ní tuhle větu občas slyším, sama vymyslí další řešení situace a taky ho realizuje. Hned. Často je u ní slyšet, že něco udělala špatně. Že se jí něco nepovedlo. Moje chyba a „ONI za to nemůžou“- spíš druhé stále omlouvá. Často i mě samotnou povzbuzuje, chválí a nestáčí hovor zase na sebe. Na nemoc, zdravotní stav si postěžuje chvíli. „Já nevím, jak to teď budu dělat. Pořád po doktorech. Do toho dcera přijímačky. Práce málo, zase budu muset někde ušetřit.“ Vzápětí sama vymyslí, jak, kde, na čem. Děti a partnera z toho vynechává, na nich nešetří, i když zaplatit dceřinu léčbu nebo hodiny angličtiny pro ni není vůbec snadné. Nabere si další práci, postěžuje si a zase se hrne dál. I bez rady. Spolupráce s ní není tak psychicky vyčerpávající a během hodiny se i „přes všechno špatné“ směje a debaty s ní i přes jejich délku jsou fajn a „o všem“.
Druhá známá. Je v podstatě úplně stejná. Jen na konci všeho má „ty to nechápeš. By mě matka sežrala! Co kdybys šla se mnou a vysvětila mu to, aspoň bych tam nebyla sama?“, „Ty mi nerozumíš, já to mám složitější, to jsem už zkoušela a akorát mi řekl ať si pro to přijedu a neotravuju.“, atd. A ta špatná jsem byla téměř pokaždé já, což následně všem kolem ráda vysvětlila. Jak „radím, a přitom vůbec nechápu, co po mě chtěla, a jak jsem jí zavařila“, že jsem v podstatě udělala a řekla přesně to, co chtěla.
Je schopná psát mi pořád dokola, pak zkouší volat na messenger, na mobil, na dcery mobil. Když už se dovolá, je to: „Nemohla bys přijít? Je mi zle, sama děti nezvládnu, nemám už komu zavolat … jenom na chvilku, vem malou sebou, já jenom potřebuju abys … Tak přijď po obědě, já se bojím bejt sama, vždyť tady můžete spát, jenom aby tady někdo byl … za to může on/ona/oni, kdyby se mnou šel, tak bych to neudělala…“ Debata na hodiny. Litanie. Všechno špatně.
Je jako dítě. Zajdu za roh a volá na mě.
„Já to nezvládnu udělej to ty.“
„Dojdi tam ty.“
„Poraď mi … nejde mi to, přijď a zkus to ty.“
„Nemohla bys to napsat za mě? Ty to umíš líp.“
Je to typ známé, co sedí a mluví hodiny, i když už jí nikdo neposlouchá. V tu chvíli zvyšuje hlas. „Slyšelas mě? … „no co bys na to řekla?“ A zase se půl hodiny nedostanu ke slovu. Vyhodit se mi ji nechce. Vždyť ona, chudinka, je na tom tak špatně. Pořád mluví o sobě. O svých problémech. O dětech, které zkazila její matka. O vztahu, který se rozpadl, protože partner neudělal, co se po něm chtělo. A proto teď neví, co dál, pije, má deprese a je zlá na děti.
Když vidím její číslo na mobilu, probíhá mi hlavou „JÁ S NÍ ALE TEĎ NECHCI MLUVIT! Chtěla jsem se pustit do úklidu! Zase hodina a budu jenom kývat a litovat a radit, aby ke každé radě mohla připojit svých 15 minut o tom, jak ona nemá podmínky. Na rozdíl ode mě, od sestry, kamarádky, … Ale co když volá kvůli práci? Co když je jí opravdu zle? Asi bych jí to zvednout měla, co když…“
Nebo naopak. Vyhlašuju zákaz zvedat telefony, číst zprávy … A ona ve dveřích s úplatkem a úsměvem, že potřebuje …
Nechala bych se vysávat dál, pomáhala bych, sepisovala, obíhala, obvolávala, běhala za ní s ibalginem na kocovinu. Nebo jí tu minimálně obden měla a ten ibalgin bych potřebovala já. A ne jeden. Na její manipulátory jsem jí radila ZÁCHRANNÝ KRUH. A nakonec jsem to s ním vyhrála já 😀 A konečně vím, v čem je ten rozdíl 😀
Veronika, asistentka
POZNÁVÁTE NĚKOHO VE SVÉM ŽIVOTĚ?
Pokud ano, mám pro vás dobrou a špatnou zprávu … Ta špatná je, že se nic v dobré neobrátí. Není to nešťastník. Je to manipulátor. Místo toho, aby se stalo očekávané a vy jste mu pomohli, bude on vás ničit. Ta dobrá je, že můžete pomoct sami sobě. HOĎTE SAMI SOBĚPRAKTICKY ZAMĚŘENÝ
ONLINE TRÉNINK PROTI-MANIPULATIVNÍ SEBEOBRANY
- krok za krokem
- praktické ukázky a příklady ze života
- konkrétní návod
Naučíte se s ním účinně a efektivně komunikovat tak, aby vás to
nevyčerpávalo, nedeprimovalo a nezvedalo ze židle,
dřív než se v tom dočista utopíte 🙂
Komentáře