„JSEM FAKE.“ A až se to jednou provalí…

Cirkusový silák, jeho odraz v popraskaném zrcadle a odložená maska. Nápis „JSEM FAKE“ a „Syndrom podvodníka“. ALIVE INSIDE by Kamila.

„JSEM FAKE … a až se to jednou provalí a svět na to přijde, bude to strašná vostuda.“

Tak TENHLE pocit byl vždycky úplně strašně hnusnej. A hlavně – nešel vůbec ničim zneškodnit a vyhrnout někam do pryč.

Mohla jsem kolem toho dělat psí kusy a veletoče v jedný kompozici, ale TA MRCHA TAM DRŽELA FURT.

Tenhle pocit má dneska i svoje jméno: syndrom podvodníka (impostor syndrome).

Jenom těch kurzů tenkrát na zvýšení sebevědomí! Já snad 40 let svýho života byla jeden obří, pochodující mindrák (komplex méněcennosti) osobně.

Ani prd. Prostě se to nehnulo.

Ani když jsem pak byla snad už prakticky ztělesnění dokonalosti.

A mohla jsem si sepisovat seznamy čehokoli, přeříkávat si hromady zaklínadel s výčtama všech svých vlastností, znalostí, dovedností, výkonů a ani si už nepamatuju (a asi už ani nechci pamatovat 😆), čeho všeho ještě.

Nic.

Vždycky jsem to tím na chvíli zahlušila. Na krátkej čas to sklaplo, ale jenom proto, aby ta potvora za chvíli zase někudy jinudy vylezla.

Nikdy mi nebylo jasný, odkud to, proboha, jde.

Vždyť – ať to ohledávám, jak to ohledávám – „to nedává smysl“.

Dává.

Ten trik, proč tam tahle bestie tak drží a odmítá se kamkoli pohnout, je v tom, že JE TO PRAVDA.

To tvrzení prostě MÁ PRAVDU. NEKECÁ. VŮBEC V NIČEM.

Kde se ten pocit vlastně bere?

Pramení z toho, že ta osobnost je utvořená hromadou hluboko zapečených přesvědčení o tom, kdo a jací jsme. Získaných na základě „zpětných vazeb“ někdy někde cestou životem.

A nemusely to být zrovna hned jakkoli zle míněný projekce a přenosy.

Na to úplně stačí obyčejný konstatování na adresu osobní, nikoli předmětnou.

Jako že JSME blbí nebo nemehla, když jsme něco blbě UDĚLALI.

Na to, aby člověk něco UDĚLAL blbě, stačí úplně obyčejnej nedostatek zkušeností.

Nicméně tohle hodnocení vlastní OSOBY už tam prostě zůstane držet.

Obzvlášť, když ho nafasujeme v době, kdy nám ještě chybí právě ty zkušenosti, abychom si jeho objektivitu dokázali sami vyhodnotit a zkorigovat.

A obzvlášť, když přichází od lidí, k nimž máme z titulu jejich role v našich životech absolutní důvěru.

Tyhle pseudofakta se nám potom, celkem logicky, ani trochu nelíbí.

Takže „na nich začneme makat“.

A budujeme hromady „vlastností“, dovedností a výkonů, abychom sami sobě a všem okolo dokázali, že to tak není.

Problém je v tom, že celá tahle vymýtací a dokazovací konstrukce je přímo navázaná na to nepravdivý přesvědčení pod tím.

Takže na základě něčeho, co NEJSME MY, budujeme a stylizujeme něco, co TAKY NEJSME MY.

A tudíž JE opravdu FAKE.

Co s tím teda udělat?

Základem úspěchu, jak se týhle bestie jednou provždy zbavit, je udělat kompletní INVENTURU a REKONSTRUKCI.

Nijak to neznamená, že je potřeba „teď všechno vyhodit a začínat na zelený louce odznova“.

To by byla taky blbost.

Jenom je potřeba to celý PŘESTAVĚT a ROZUKLIDIT na místa a do regálů, kam to SKUTEČNĚ PATŘÍ.


Když vám do života pořád kecají staré verdikty o vás samotných

A právě s těmahle převzatýma verdiktama o sobě pracuje můj praktický program CO KDYŽ SE ZNEMOŽNÍM?

Najdete v něm pět konkrétních technik pro chvíle, kdy vám nějaký starý hodnocení začne znovu kecat do toho, kdo jste, co dokážete a co si vůbec můžete dovolit udělat.

Ne další zaklínadla o tom, jak jste úžasný. Ale praktický nástroje, jak zjistit, odkud se ten verdikt bere, co z něj skutečně platí a jak mu přestat automaticky předávat řízení.

Program je zaměřený právě na tenhle konkrétní problém: když se cizí nebo dávno převzatý hodnocení stane důležitějším než vaše vlastní zkušenost a začne rozhodovat o tom, co si troufnete udělat.

Pět konkrétních technik. Žádný další kurz dokazování, že jste dost dobrý.

CO KDYŽ SE ZNEMOŽNÍM? – podívat se na program