“Mám manžela, se kterým žiji 10 let. Naše začátky byly poměrně krušné, spousta nástrah a problémů. Nakonec jsme všechno překonali a byli spolu štastní. 

Pak se nám narodil syn a všechno se začalo hroutit. Byla jsem na všechno sama, vyhořelá ženská, v depresích. Bylo to těžké. Ale vždy jsem byla po jeho boku a snažila se mu ve všem pomáhat. Nikdy nebyl na nic sám. I přes to, že jsem byla na rodičáku, jsem vydělávala peníze (tak trochu i na úkor syna). Abych finančně pomohla tím, že dávám dost peněz do domácnosti, na poplatky, na hypotéku, na jídlo. Paušál na telefon jsem si platila sama, veškeré věci pro syna také. Stála na mě domácnost, opravy na domě i rekonstrukce. Navíc jsem ještě pomáhala manželovi s jeho osobními psychickými problémy. Snažila jsem se ze všech sil, abych ho kvůli veškeré péči o dítě a práci na finančním zajištění nezačala zanedbávat. Milovala jsem ho a obdivovala. 

Proto ve mně vzbudilo zvláštní pocity, když se ode mne začal odtahovat. Nedal mi pusu, neobjal mě, intimita na bodě mrazu. Připadala jsem si a cítila jsem se jako služka, pečovatelka a stroj na práci v jedné osobě. Jemu začalo být všechno lhostejné. Přestal se o sebe starat, syna si nikdy moc nevšímal. Občas ho vzal s sebou na návštěvu ke svému otci. Syn ovšem vyžadoval mou přítomnost, na kterou byl zvyklý, tak se manžel opakovaně vymlouval, “že s ním nemůže být dlouho sám, protože pro mě brečí”. Přestal úplně řešit opravy na domě. Co jsem nevymyslela a neudělala já, to zkrátka nebylo. 

Bylo to náročné období, chápala jsem jeho zdravotní i psychický stav, omlouvala jsem ho před svou rodinou i před okolím, které si jeho zvláštního chování všimlo. A na pozadí jsem tušila, že je něco špatně. Že nejspíš někoho má. V důsledku toho, že si mě doma nevšímal a jen po mě bezdůvodně házel kyselé obličeje, jsem si přišla nechutná, prašivá, nepřitažlivá. Že mě nikdo nemá rád, nikomu se nelíbím. 

Zabrala jsem a zhubla 20 kg. Zvedlo mi to sebevědomí, začala jsem sportovat a nastoupila zpátky do zaměstnání před mateřskou dovolenou. A poznala muže, který mi psychicky vydatně pomáhal. Byli jsme dlouho přátelé, povídali jsme si, pomohl mi překonat těžké období, byl tu pro mě a já pro něj. Pomáhala jsem mu řešit potíže s partnerkou, radila jsem mu, jak s ní mluvit, předávala jsem mu svůj ženský pohled na to, jak řešit různé situace. 

Časem jsme se do sebe zamilovali, neplánovaně, spontánně, hluboce. Tak jsem poprvé v životě podvedla a udržovala platonický vztah s někým jiným. Bez fyzické intimity, zamilovaný, plný hezkých slov a pocitů. Žena ho později opustila a já pomalu přemýšlela, jak ve svém životě pokračovat. Manžel byl stále uzavřenější, a i přes mou snahu o intimitu (sexy prádlo, pokus o mazlení, …) mě stále striktněji odmítal. Tak jsem dala vztahu s jiným mužem šanci a nechávala ho plynout. Měla jsem pocit, že jsme si souzeni. Doplňovali jsme se ve všem, milování s ním bylo nádherné, nikdy jsem nic podobného nezažila. Náš vztah provázel smích, podnikali jsme výlety, měli jsme si pořád o čem povídat. Věděla jsem, že mám konečně vedle sebe šikovného muže, pracovitého, takového, co je schopný se o sebe samostatně postarat. Cítila jsem se s ním v bezpečí a neskutečně mě tenhle jeho postoj k životu přitahoval. Mluvili jsme několikrát o společném soužití, o budoucnosti. Plánovala jsem, jak to zrealizovat, aniž bych manželovi, a především synovi, ublížila víc než bylo nezbytně nutné. 

Po celou tu dobu mě provázel pocit, že manžel má někoho jiného. A snažila se to přehlížet. Koneckonců, i já jsem už udržovala vztah s někým jiným. Později jsem si všimla, že se manžel oproti běžnému průměru nadstandardně spřátelil s mou matkou. Trávili dost času společně, psali si, řešili naše soukromí a náš vztah. Vadilo mi to. Často se dělo, že moje matka byla lépe a mnohem dříve informovaná než já, zatímco já se ty informace dozvídala až se zpožděním. Hlídali spolu syna, brali ho na výlety, když já jsem byla v práci. S odůvodněním, že “ve dvou na dítě je to lepší”. 

Až mě jedna konkrétní situace dovedla k přesvědčení, že spolu udržují i intimní poměr. Konfrontovala jsem se svým podezřením manžela. Ten všechno popřel a udělal ze mě blázna. Stále jsem v hloubi duše doufala, že to není pravda. A díky své lásce k někomu jinému jsem to pustila z hlavy. Před několika měsíci, v důsledku jisté konkrétní události, mi moje matka i manžel svůj poměr potvrdili. S tvrzením, že před rokem skončil. Hodně zraňující na tom celém byl fakt, že se jejich intimní záležitosti odehrávaly u nás doma, v mém vlastním “bezpečném prostoru”. Verze mé matky tvrdí, že můj muž ji údajně miloval, ona jeho ne, a proto to skončila. Jeho verze tvrdí ukončení z jeho strany. Svým zvláštním způsobem je mi lhostejné, kdo to začal a skončil. V každém případě mě to úplně položilo. 

Matku jsem odstřihla, s manželem stále žiju pod jednou střechou. Nemám peníze na to, abych odešla. Pomoc ze strany muže, kterého miluji, přijmout odmítám. Jsem člověk, co se naučil být na vše sám, na nikoho se v tomto ohledu nespoléhat. Mimo jiné nechci odejít od manžela přímo k jinému muži. Chci se odstěhovat a žít se synem nějakou dobu sama, abychom se z toho oba trochu dostali. Je mu teprve 5 a nechci mu dělat zmatek v hlavě. I tak to pro něj bude těžké. 

Ale teď k otazníku, který řeším:

Manžel se mi omluvil a prosí mě abychom zůstali. S tím, že si před rokem všechno uvědomil a nechce o nás přijít. Opravdu se snaží, je jiný, než býval dřív. Samozřejmě tvrdí, že mě chápe, že ví jak moc mi ublížil. Ale že mě miluje a nechce beze mě být. Po tom, co jsem se ze všech těch všech sra*ek částečně vzpamatovala a dala se trochu psychicky dohromady, jsem teď zmatená a nevím, jak se k tomu mám postavit a jak dál pokračovat. Manžela mám ráda a záleží mi na něm, je to stále otec mého dítěte a máme toho opravdu hodně společně za sebou. Ale “kamaráda” miluji, i když mám občas trochu pochybnosti, jestli mi říká ve všem pravdu. Ale to bude spíš problém ve mě. Jsem to já, kdo má po tom všem strach zase komukoliv věřit. Faktem je, že je to už dva roky, co spolu udržujeme vztah, o kterém manžel neví. A on stále,chudák, čeká, jak se rozhodnu. Chce být se mnou, chce nás oba k sobě, chce se o nás postarat. Ale já to takhle nechci a on to ví. Jen můj strach odejít od manžela, rozbít rodinu, zpřetrhat ta silná pouta s manželovou rodinou, je zkrátka silnější a silnější. Mám výčitky svědomí, že synovi ublížím a odnese to psychicky. Za poslední rok si k sobě našli s otcem cestu a je na něj teď už také dost fixovaný. 

Prosím, co mám dělat? Bez peněz na nové bydlení, bez matky, kterou jsem poslala do háje, bez podpory rodiny, která, samozřejmě, o mém “bočním” vztahu nic neví. Na jedné straně je mi ze všeho na nic a mám ze sebe špatný pocit. Na druhé straně se mi vkrádá otazník, jestli snad nemám i já po těch těžkých letech právo být šťastná? Jak děti v tomhle věku zvládají rozchod rodičů?

Snad jsem vše popsala srozumitelně. Díky za vaše odpovědi.”

[převzato a stylisticky upraveno z veřejně publikovaných dotazů na sociálních sítích]