“JSEM Z TOHO (ZE SEBE) NĚJAKÁ ZKLAMANÁ …”
K tomuhle tématu mě přivedla věta kámošky mojí patnáctiletý dcery … kdy po přečtení svýho vlastního dopisu, kterej psalo před dvěma lety její někdejší “já v sedmý třídě” svýmu “já opouštějícímu základku a uhánějícímu vstříc další životní etapě”, pronesla něco, co mě zaseklo a přimělo se nad tím zamyslet víc … řekla:
“Já jsem z toho (ze sebe) nějaká zklamaná …”
a komentovala tím tu zející prázdnotu … to de facto nic odnikud nikam … už v těch patnácti … a co teprve v padesáti …
na ten příšernej pocit si pamatuju z před třinácti lety … situace jako vždycky – něco na sebe nahodit, sbalit jedno dítě do kočárku, druhý dítě oblíknout na hřiště, posbírat s sebou náhradní plíny menší i větší, dudáčky menší i větší, lahvičky s mlíkem pro menší i trochu větší, hlavně nezapomenout … oblíkala jsem se víceméně za pochodu … nahodila jsem na sebe bundu, co visela na věšáku … a zasekla se úplně štronzo před zrcadlem hned vedle toho háčku …
zírala jsem na sebe neschopná se pohnout … na sobě nějaký džíny neurčitýho tvaru … neforemnou, univerzální “outdoor obuv” (za našeho dětství se tomu modelu říkalo pohorky) … šedivej, uštvanej obličej a pohled, visící plandavě k zemi a vypadající jako baset … a o kus starší než i teď po dalších 13ti letech … vlasy s nekontrolovaně prošedlou dálnicí uprostřed, stažený do “praktickýho” švanclíku … a jako korunu tomu všemu horolezeckou bundu … já … zrovna já …
ten obraz mám doteďka jako memento živě před očima …
stála jsem tam, zírala na sebe pořád v tom ohromení, a hlavou mi běžela v nekonečný smyčce pořád stejná otázka:
“Jak jsi se, proboha, dostala ODSUD (vzpomínka na svoje někdejší já) … SEM ???!!!”
a pořád dokolečka stejná odpověď:
“Ty vole, nemám vůbec páru … ale jsem ze sebe úplně neuvěřitelně zklamaná …”
kde bylo a je to jádro pudla, mi došlo až mnohem později … že vlastně trávím roky a roky svýho života generováním a realizací v podstatě náhodně seskládaných aktivit … hlavně tý aktivity musí být hodně … nejlíp narvanej diář … nezastavit se, a připadat si u toho nesmírně důležitě, výkonně, schopně, nepostradatelně … prostě úžasná, šikovná holka … jakou hned tak nepotkáš …
😁
tak, teď vám nejspíš hlavou blikla myšlenka, že se dozvíte tu stejnou písničku o tom, jak jsem se zastavila, prohlédla, že můj život je jenom obětovanej někomu dalšímu, vypověděla jsem “veškerý pracovní smlouvy od uklízečky přes komornou až po majordoma”, přihlásila se konečně do toho kurzu malování krajinek, co o něm od dětství sním, a odpoledne začala trávit s kamarádkama na kafi místo zaobíráním se něčíma fuseklema na zejtra … a od toho bodu už byla výhradně sama sebou a vedla šťastný, žádným dalším sebeobětováním neposkvrněný, život plný sebeúcty a sebelásky …
😜
jo, leda prd, zcela upřímně 😄😄😄 … ona je to taky naprostá blbost, jenom tak naokraj 🤫
to, co mi naopak došlo (a rozhodně ne hned a rozhodně ne žádným náhlým prozřením), byl naprosto očividnej, naprosto očekávatelnej a v celým kontextu de facto předprogramovanej fakt, že naopak
NEMÁM O SOBĚ SAMOTNÝ ANI TU NEJMENŠÍ PŘEDSTAVU …
ANI O TOM, KDO VLASTNĚ, DOPR..LE, JSEM …
ANI O TOM, KDO A JAKÁ JÁ SAMA ZA SEBE VLASTNĚ BÝT CHCI …
že mám jedinou páru, a to o tom, jak být co nejdokonaleji to, co chtějí ostatní, abych byla …
a že PRÁVĚ a přesně TOHLE !!! je to JEDINÝ, co ZCELA URČITĚ NEJSEM, a ZCELA URČITĚ BÝT NECHCI !!!
naférovku – do kurzů malování krajinek, co jsem vždycky chtěla, to mělo vážně hodně daleko 🙄 …
teda – MĚLA jsem v hlavě dokonce celej SEZNAM toho, “co jsem vždycky chtěla” …
pár věcí z toho seznamu jsem dokonce i s tím počátečním “teď už jsem to konečně já a už jsem konečně sama sebou” nadšením i začala …
a zase skončila se zjištěním, že, dopr..le, i TENHLE !!! seznam je CIZÍ !!! … že i tenhle seznam není nic jinýho než naprojektovaný nesplněný sny někoho jinýho … některý jsem dokázala identifikovat přiřadit, některý dokonce ani ne … ale ROZHODNĚ NEJSOU MOJE !!!
připustit si tenhle poslední fakt znamenal solidní bitvu sama se sebou … už jenom při tý představě, že bych měla připustit nejenom před sebou, ale i před ostatníma, že ani ty “krajinky” nejsou to ono a to moje a já, se mi dělalo prakticky mdlo … trapností se mi chtělo pokud možno umřít nejlíp na místě a půlky jsem měla strachy (když už jsem si přece některý ty věci přes nelibost prosadila) stažený tak, že bych mohla fungovat jako lis do herbáře …
btw. zcela upřímně mě už párkrát napadlo, že TOHLE je možná ten důvod, proč všechny ty seberozvojový příběhy končej vždycky v tomhle bodě 🥴 (pozn. red. 🙈🤐😆)
a současně s tím si připustit i další fakt, a to, že sebe sama tímhle způsobem z fleku vymyslet fakt nejde … že to svoje JÁ budu muset napřed vykopat zpod tý hromady něčí zástavby, kterou bude potřeba napřed odstřelit, strhnout a odklidit sutiny … projít tím znepokojivým nic mezi tím, co bylo a už nenávratně není, a tím, co sice je, ale ještě nemám nejmenší páru, jak to vlastně vypadá … a hromadou pochybností a “schízy”, jestli se mi to, co najdu a objevim, vůbec bude líbit a jestli pak nakonec nebudu třeba litovat, že jsem strhávala tamto, protože to třeba bylo lepší a teď už to nejde vrátit, a třeba pak budu ze sebe zklamaná ještě víc 😵💫👻🤯 …
a hlavně – že, především, i přes všechny dostupný psychoterapeutický postupy a seberozvojový návody, nemám nejmenší páru, kde a jak mám vlastně vůbec začít to svoje vlastní JÁ hledat …
jediný, co jsem věděla s naprostou jistotou, bylo, že ten pocit DIVNÝ MRTVÝ PRÁZDNOTY, provázející KAŽDÝ OHLÍDNUTÍ SE ZPĚT, už FAKT NECHCI … to, že po dvou letech už si ten diář nabitej něčím (v tý chvíli strašný důležitosti a významu) už vůbec nepamatuju … a jediný, co při tom ohlídnutí vidím, je to divný PUSTÝ, PRÁZDNÝ, TICHÝ, MRTVÝ NIC … který stojí pořád na místě a vůbec nikam se nevyvíjí a neposunuje …
a že mě to při každým takovým ohlídnutí nutkavě žene okamžitě zase naplnit ten diář k prasknutní a honem ty myšlenky “znovu přehodit směrem dopředu (‘to je přece správně … to se přece doporučuje … ne?’)”
vyzkoušela jsem napřed snad všechny návody, který mi přišly pod ruku … výsledky byly ještě horší než původní stav, protože kromě nezměněnýho toho původního k tý hromadě přibylo ještě navíc, že “všem ostatním přece fungujou … jenom já jsem tak neuvěřitelně nemožná, že mě prostě ne … moje neschopnost evidentně limituje směrem k nekonečnu … a nejenom neschopnost …” …
začala jsem se pozorovat … sice ze začátku z blbýho důvodu, nicméně pořád to bylo systematický pozorování … a přinášelo statisticky sledovatelná data …
s překvapením jsem zjistila, že u některých vlastností, který jsem “správně měla mít a neměla”, jsem se styděla až na zadku, že tam nejsou … a u jiných mi stejnej stav byl prakticky úplně lhostejnej … sice jsem se taky snažila je tam dodat, protože “to tak je správně”, ale fakt, že se mi to nedaří, šel tak nějak mimo mně … zatímco ta první skupina způsobovala hluboký zářezy … mocný emoce nikoli v hlavě, ale otřásající celým tělem a způsobující až prudkou fyzickou bolest …
“jo, přesně tak … TY vlastnosti … ty JSOU SKUTEČNĚ MOJE … a umějí se fakt DŮRAZNĚ OZVAT, když jsem konečně ochotná JE SLYŠET”
postupně se z jednotlivostí seskládaly do celý kompaktní vize … do vize vlastního já … toho, jaká CHCI být … protože taková ve skutečnosti JSEM … DOOPRAVDY jsem … není tam nic půjčenýho, nic převzatýho, nic nacpanýho, nic vnucenýho, nic odkopírovanýho, nic kradenýho (ano, i to se dá … a divili byste se, jak to jde snadno a jak je to běžně rozšířený, že vám někdo jednoduše čmajzne nějakou vaši vlastnost nebo schopnost … stejně jako vy někomu … koneckonců i v souvislosti s narcismem a narcisty i moderní psychologie mluví o psychologickým jevu kradený, fluidní, “chameleon” osobnosti) … žádná křeč, žádný snažení, žádná urputná “práce na sobě”, ke který se musím napřed sama sebe přesvědčovat …
“… a tahle vize JSEM JÁ 😇 … teda – pod tím 🤔 … vším … 🤔”
fascinovalo mě, že když jsem tohle objevila a ta vize se seskládala, seskládalo se tak nějak úplně samo i všechno to ostatní …
najednou šly všechny seberozvojový programy a celá ta křečovitá, úporná šichta spojená s naplňováním jejich úkolů, úplně stranou … místo “věcných cílů” jsem úplně samozřejmě a přirozeně začala sledovat tuhle vizi … a jednoduše jí promítat do úplně všeho, co dělám … do každýho okamžiku svýho života …
zajímavý na tom je, jak se ono, zvnějšku tak pracně stanovovaný, “co” (obsah) těch věcných cílů nastaví a stabilizuje ÚPLNĚ SAMO OD SEBE … najednou už nebylo potřeba přemejšlet nad tím, co vlastně chci … nalepovat si nějaký vision boardy, sepisovat si nějaký seznamy cílů do zápisníků a pracovních sešitů výkonnostních návodových programů …
najednou už nebylo potřeba dokonce ani pátrat nad tím, “jak” … vyplynulo to samo … někudy ta cesta vedla a přes některý věci prostě nejel vlak … a mohly být vynášeny do nebes a adorovány nebo naopak zapovídány a zatracovány napříč internetem …
samozřejmě, že se mi zdaleka všechno nepovedlo tak, jak bych si představovala … a už vůbec ne na první dobrou …
samozřejmě, že ve spoustě momentů jsem si musela dávat zvnějšku pozor sama na sebe, abych nesklouzávala zpátky k vyježděným sjezdovkám a pohodlným reakcím …
samozřejmě, že bylo potřeba se spoustu věcí naučit a x-krát jsem si rozbila čumák …
nicméně ten pocit zklamání ze sebe sama a s ním ani ten divnej pocit prázdný, mrtvý pustiny už se nikdy nevrátil … úplně bez ohledu na aktuální status quo a aktuální pozici na cestě … úplně bez ohledu na jakejkoli seznam a bilanci toho, co se mi povedlo, versus toho, co se mi nepovedlo …
pocit zklamání ze sebe sama byl pryč …
a, mimochodem, s ním i veškerá deprese … a že jsem měla obě formy … psychickou i larvovanou … o psychický depresi jsem věděla … tu jsem měla i diagnostikovanou … těžká deprese se sebevražedným plánem (jo, byla jsem vážně tak skálopevně přesvědčená o tom, že jsem tak mizernej člověk, že pro moje děti bude nejlepší, když tady nebudu a nebudu jim svojí přítomností ničit život) … deprese odešla sama … bez medikace … prostě jenom tímhle … ta larvovaná (fyzická) taky … jo, to je ta potvora, která se vám vyboulí tělesně … zcela úplně konkrétně a přesně chronickýma bolestma v šíjový oblasti a v kříži …
a, jako PARÁDNÍ BONUS navíc – pryč bylo a zůstalo i veškerý všechno, co jsem zjistila, že nejenom, že nejsem, ale ani bejt NECHCI … a, ač to zní na první pohled sebebanálněji, vůbec bejt nemusim … ovšem ne tím způsobem, co předtím – jakýmsi vzpříčením se si nějak prosadit svojí a potom udržovat to vzpříčení a hrnout do toho další a další energii … naopak … naopak úplně přirozeně … že úplně docela klidně na to a v tom můžu bejt i naprosto beznadějně marná a nemožná … a VŮBEC NIC SE NESTANE 😵⬇️
|
Kamila Kmecová Zakladatelka a autorka projektu JAKO FÉNIX (Founder and Owner of the JAKO FÉNIX Project) |
[převzato z Google]
Těžká deprese se projevuje hlubokým a trvalým smutkem, ztrátou zájmu o běžné aktivity, únavou, změnami spánku a chuti k jídlu, pocity beznaděje, bezcennosti a myšlenkami na smrt nebo sebevraždu. Tyto příznaky výrazně ovlivňují každodenní fungování a mohou vést až k neschopnosti se o sebe postarat.
Mezi hlavní příznaky těžké deprese patří:
- Trvalý smutek a skleslá nálada: Člověk se cítí trvale smutný, prázdný a bez radosti.
- Ztráta zájmu a potěšení: Oblíbené aktivity a koníčky ztrácejí smysl a radost.
- Změny spánku: Potíže s usínáním, brzké ranní buzení nebo nadměrná spavost.
- Změny chuti k jídlu: Ztráta chuti k jídlu a s tím spojený úbytek na váze nebo naopak přejídání a nárůst váhy.
- Únava a nedostatek energie: Neustálá únava, vyčerpání a snížená výkonnost.
- Pocity bezcennosti a viny: Silné pocity bezcennosti, viny a nízké sebeúcty.
- Myšlenky na smrt a sebevraždu: Opakované myšlenky na smrt, sebevraždu a sebepoškozování.
- Problémy s koncentrací a pamětí: Obtíže se soustředěním, rozhodováním a zapamatováním.
- Psychomotorické zpomalení nebo zrychlení: Zpomalené pohyby, řeč a myšlení, nebo naopak neklid a agitovanost.
- Sociální stažení: Omezení sociálních kontaktů a izolace od okolí.
Důležité je si uvědomit, že deprese je nemoc, kterou je třeba léčit. Pokud se u sebe nebo u někoho blízkého tyto příznaky objeví, je důležité vyhledat odbornou pomoc.
[převzato z Google]
