JAKO FÉNIXTohle jsem našla v jedné z mnoha diskusí o vztazích na internetu … často slýchám od lidí trpících ve svých vztazích povzdechnutí na téma „to by mě zajímalo, co (se mu rojí hlavou, když …)“ … a vzhledem k tomu, že TOHLE psal evidentně a stoprocentně NARCISTA, je to krásná ukázka toho, jak nesnadný je ve vztahu rozpoznat, kdo v něm je vlastně kdo 🧐
„Ahoj, jsem tu zas, snad správce tím neštvu. Ten příběh už znáte, jen ve zkratce: den předem jsem slíbil synovi zoo, šel jsem spát v jednu se škrábáním v krku, ráno viróza, padl jsem do postele, žena to nepobrala mluvila přes děti jak jsem zlej, odpoledne uspávání děti, v tom dcera odešla za mámou, žena se mě přišla zeptat v okamžiku, kdy jsem se synem už usínal, potom mi strhla peřinu a já po ní vyjel… Celé. Teď ale si říkám, pokud mi píšete, že jsme my jako děti, oba fňukáme, oba si házíme klacky pod nohy a správně bysme neměli být spolu. Takže se ptám co s tím? Co nám doporučujete? Včera jsem se ženou vedl debatu, jak by to chtěla, aby nebyla pořád tak vsteklá. Prý si přeje, když už mám volno a ona přijde z práce, aby bylo aspoň
uklizeno. Ok, první bod. Další abych byl víc s dětmi, víc si s nima hrál a nepouštěl jim pořád pohádky. Chtěla by častěji někam chodit společně, třeba ta zoo pro ni úplně ideální. V tom se už trochu rozchazime, protože se taky vracím z práce a už se mi nic moc nechce dělat… Další věc: když někam jedeme, žena má pocit mi kecat do všeho. Výsledek : příště už nechci jet. Problém: vnímá mě spíš jako dítě než chlapa. Otázka: proč? Co proto můžu udělat? Řešení: rozchod? Co to pro oba přinese? Co děti? Kde kdo bude bydlet? Kde děti, jak to na ně dopadne? Co když si najdu partnerku a žena to psychicky neunese? Co když ten rozchod pro ni bude těžký, co když ty emoce a vztek bude ventilovat přes děti a oni mě potom budou nenávidět? Anebo zůstat a neustále se snažit o to, aby to bylo lepší, ale marně? Já se ptám co s tím prosím? Poradíte mi? V lepších chvilkách je to u nás tak, že žena přijde domů, já ji dám pusu, ona taky. Občas se obejmeme, občas k sobě vezmeme děti. Sex je tak jednou za týden, někdy pro oba parádní, někdy slabší. Svátky jako vánoce, Velikonoce, Valentýn u nás fungují. Děti mají zázemí, my máme práci, peníze, zdraví… Bohužel ale téměř denně neshody, dohady a potom hádky, gradace v scénu, klid, omluvy a zase od začátku tenhle koloběh. Důvod dohadů: většinou si nerozumíme v tom co ten jeden chce. Příklad: chci vzít syna do bazénu. Žena: ne. Já: proč? Ona: protože by se tam nastyd, já: nenastyd, tak dobře, ale on chce, tak ho vezmu příště… Žena: vstaneme v 8:00 všichni. Já: nechci. Žena: jsi zlej i před dětmi… Já: nakoupil jsem v Německu větší nákup. Žena: jeszisimarja proč jsi koupil tohle, tohle a tohle a ne raději tohle… Mě by spíš pomohlo, aby mi řekla, že to je fajn, že jsem to koupil. A to je to celý, ten zárodek problémů. Frustrace, špatná komunikace, každý máme jiné myšlení, jiné nastavení a oba se divíme, proč se ten druhý chová tak jak se chová. Chyba v obou ok. Ale já se pořád ptám co s tím? Co se s tím dá dělat? Oba se nechceme rozvezt. Oba máme rádi své děti, oba jsme je chtěli. Nejsme si nevěrní… Na to se mě ptá i terapeutka: a co s tím? Já nevím. Dneska jsem třeba bezradný. Díky za rady“
Zakladatelka a autorka projektu JAKO FÉNIX
